Dá sa, nedá sa, dá sa Pražákům. Opravdu existuje „víno pro Pražáky“?

Praha pije víno, ale je pravda, že pije především takzvané „víno pro Pražáky“? Co se pod tímto populárním termínem skrývá nebo spíše skrývalo?

V dobách reálného socialismu, kdy mohli moravští vinaři pěstovat révu pouze na záhumencích, což byly vinohrádky o velikosti asi 10 arů, si každý pomáhal, jak mohl. Poptávka po selských vínech převyšovala nabídku, a tak se vinaři často uchylovali k nehezkým praktikám.

Je pochopitelné, že se každý snažil ze své malé vinice vyždímat maximum. Z vinného keře, který byl často nucen rodit neuvěřitelných pět kilogramů hroznů, ale dobré víno nikdo neudělá. Naštěstí byl v ěch dobách levný cukr a tak se jím nešetřilo. Řídké, kyselé mošty se jednoduše dosladily leckdy neuvěřitelným množstvím cukru a bylo hotovo.

Čtěte také

S doslazováním je to vůbec zajímavé. Rozmohlo se až po druhé světové válce, před ní bylo na jihomoravském venkově téměř neznámé. Cukernatost hroznů se podle starých vinařů měřila v těch dobách „kalhotama“. To se zmáčkl v ruce hrozen a dlaní se plesklo o kalhoty. Když se dlaň ke kalhotám lepila, byla cukernatost dostatečná a mohlo začít vinobraní.

Bogdan Trojak, spisovatel a vinař|foto: Šárka Ševčíková

Za socialismu se už ale doslazovalo. Výsledkem byla nejčastěji fádní, nasládlá červená vína, jejichž podstatou byla spíš řepa cukrovka. Ale to ještě nebylo to pravé víno pro Pražáky.

Pro Pražáky byl nejčastěji určen takzvaný druhák, který se vyráběl z vylisovaných hroznů namáčených ve vodě. Proto se tomuto nápoji říkalo také vodnář. Nezbývá nám než věřit, že vodnáři jsou už minulostí a že Praha pije víno.