Copán je místo, kde končí kalendář

Vstup do areálu Copán ruínas hlídá několik papoušků Ara arakanga. Místo aby třeba turistům štípali vstupenky, žebrají o pamlsky. Někdy si vykřičí sušenku, o kterou, jak jsem zjistil, moc nestojí, jindy si pochutnají na papaje, kterou jim někdo přinese z nedalekého bufetu.

Kousek za stromy, na nichž sedí, se otevírá pohled na stavby, které skutečně vyrážejí dech. Pyramidy, akropole s náměstím a hieroglifové schodiště s nejdelším zachovalým mayským textem. "V době největšího rozkvětu žilo v Copánu nejméně 25 tisíc obyvatel. Rozloha města byla asi 40 kilometrů čtverečních," ukazoval kolem sebe průvodce naší skupiny Jesus Martinez.

Procházeli jsme rezidenční čtvrtí, kde bydleli šlechtici a kde na náměstí mohl panovník jménem Králík 18. přijímat poklony svých poddaných. Tento panovník vládl Copánu na přelomu 7. a 8. století našeho letopočtu. Poslední známky osídlení této oblasti pocházejí přibližně z roku 1100. Potom odtud Mayové nadobro odešli.

"Lidé se mne často ptají, co způsobilo úpadek mayského království v Copánu. Řeknu vám to," kýve hlavou Jesus. "Odlesnění, znečištění vody, přelidnění města, rozepře mezi bohatými a chudými a také nedostatek potravin."

Jako kdyby se historie opakovala, říkám si. Kácíme deštné pralesy, znečišťujeme vodu, počet lidí na planetě se zvyšuje a propast mezi bohatými zeměmi a těmi chudými se stále prohlubuje.

Zmocněnec španělského krále Diego García de Palacios našel v roce 1576 město Copán v rozvalinách ve stínu bujného pralesa. Až v 19. století se tu začalo s archeologickým průzkumem a dnes je Copán zapsaný na seznam památek kulturního dědictví UNESCO. To nebrání tomu, aby se na některé stavby šplhalo.

Z vrcholu jedné z pyramid jsou však vidět jen nejmladší stavby. Skoro každý panovník chtěl postavit něco ještě velkolepějšího než jeho předchůdce. Nové chrámy tedy zakrývaly ty staré, pokud se je nový král rovnou nerozhodl rozebrat a postavit z nich pomník svého panování. Tak zmizela pod ústřední budovou zdejší akropole červeno-bílá pyramida zvaná Rosalia. Chrám zasvěcený králi Měsíčnímu Jaguárovi.

Musel to být velký vůdce, protože chrám jeho nástupci nezbořili, ale obestavěli novým svatostánkem. K Rosalii vede tunel, do kterého se ovšem platí zvláštní vstupné osm dolarů. Říkáme hlídači, že když nás tam pustí každého za dva dolary, bude mít rázem 60 dolarů. Když ale bude trvat na těch osmi, neuvidí ani jeden. Kupecké počty mu moc nešly, tak zůstal bez výdělku a naše skupina šla dál.

Impozantní je také hřiště na míčovou hru zvanou pocatoc. Zápas v ní byl vždy rituální záležitostí. Hrála se, buď když byla špatná úroda a bylo třeba naklonit si bohy, nebo když město navštívil král z jiného mayského sídliště. Hráli ji proti sobě družstva pěti hráčů s asi dva kilogramy těžkým kaučukovým míčem.

Nesměli se ho dotknout rukama, nohama ani hlavou, ale odrážet ho jen rameny, boky nebo stehny. Cílem bylo zasáhnout některou z kamenných papouščích hlav kolem hřiště odrazem míče od šikmých stěn bojiště. Nejlepší hráč měl po zápase zvláštní privilegium. Být obětován.

"Tady se položila hlava, sem záda a pod kámen se zkroutily nohy. Když hrdinovi přeťali žíly, stékala krev spirálovitými kanálky dolů do země a jeho duše odcházela k Bohům," vykládal u kulovitého obětního oltáře Jesus Martinez.

Někdy to prý ale také bylo tak, že za nejlepšího hráče král prohlásil zrovna toho nejschopnějšího šlechtice, který mohl jeho postavení ohrozit. A tak se mu "dostalo té cti" setkat se Bohem dřív než král.

Kromě tohoto zarážejícího exponátu je v Copánu ještě jedna památka, ze které mrazí v zádech. Mayský kalendář.

"To, s jakou přesností Mayové určovali načasování fází Měsíce a Slunce, je obdivuhodné. Jejich kalendář ale není věčný. Spočítali, že Slunce jednou doběhne na konec své cesty. A má to být už brzy. 25. prosince 2012," přiblížil průvodce. Doufám, že mayští astronomové přece jen nebyli neomylní.