Co vás může překvapit při natáčení reportáže?
Představte si, že bychom vydali Zápisník zahraničních zpravodajů jako DVD nosič. Určitě by se na něm objevil bonus v podobě nepoužitých scén. Tedy toho, co se nakonec do vysílání nedostalo. Stačilo by jen projít archív a vybrat záběry, které zpravodajové do svých příspěvků bohužel nebo naštěstí nezařadili.
Je 14. června, nacházíme se v lucemburském Echternachu. Tehdy jsem byl v hotelu nad městem, kde mě vzbudil východ slunce. Ptáky na louce a v lese zřejmě vzbudilo také.
Zvuky přírody nemusí být vždy žádoucí
Ve městě se rozezvučely zvony románské katedrály a pomalu se okolo ní chystalo taneční procesí, při němž lidé tancují v rytmu pomalé polky. V pětistupech dokonce dotančí až do katedrály, kde se klanějí svatému Wilibrordovi, zakladateli zdejšího opatství.
Zvuky okolní přírody bývají v porovnání s mnohem důraznějšími kulisami takové události příliš tiché na to, aby se uplatnily v reportáži. Jsou však natolik krásné, že si nezaslouží vymazání z paměti magnetofonu.
Jiné zvuky mohou být tak pronikavé, že by dokázaly celou reportáž zkazit. Následující záběr je z 25. září z vesnice Estourmel ve Francii. V rodinném zoo parku sourozenců Claudea, Monique a Bernarda Porezových se jeden z jejich papoušků ara ararauna chtěl účastnit natáčení velmi vehementně. Očividně se mu náš rozhovor přímo před jeho voliérou nelíbil.
Hlavně najít společnou řeč
Ve Francii máte téměř jedinou volbu, jak se domluvit. Francouzsky. V Belgii však nevíte, kdy narazíte na Vláma nebo na Valona. U těch prvních máte velkou šanci, že vám nabídnou i jinou řeč než jižní podobu nizozemštiny.
Mluvit nizozemsky se sice cizinec v Belgii trochu naučí, ale jde to ztuha. A například v Bruselu přijde častěji do kontaktu s francouzštinou. Jaké je pak překvapení, když se prodavač jmenuje Jean-Claude.
Divil jsem se tedy, proč spolu mluvíme nizozemsky, když je francouzština pro mě mnohem snazší. „Já nevím. To vy jste začal mluvit nizozemsky,“ bránil se prodavač. Měl pravdu. Kdo by předpokládal, že ve vlámském Gentu bude někdo ochotný mluvit řečí menší belgické jazykové skupiny?
V některých situacích nemáte slov
Hlavní je najít nějakou společnou řeč. Problém však nastává, když reportér ztratí řeč docela, tedy přesněji hlas. To se mi stalo těsně před Vánoci. Chtěl bych proto poděkovat výrobcům průduškového čaje a luhačovickým lázním, kde pramení pro hlasivky zázračná Vincentka.
Někdy se proti reportérovi spikne i příroda. Když si napíšete závěrečnou repliku reportáže na papír, přichystáte se na rozhodující okamžik, abyste měli pěknou kulisu, v tomto případě závodního auta na okruhu formule 1 ve Francorchamps. Do toho přijde vítr, který vám vezme papíry, a pro peprné výrazy nemáte daleko.
Slova vám můžou dojít i v mnohem klidnějších situacích. Třeba když po jednání ministrů zahraničí v Burselu položí váš kolega Karlu Schwarzenbergovi otázku, zda má pan ministr k jisté německy mluvící političce nějaký bližší vztah.
Samozřejmě jen z politického pohledu. Karel Schwarzenberg si s ní totiž povídal déle než s jinými politiky. „Žádný vnitřní vztah k ní nemám, přeceňujete mě. Tu jsem ještě nesbalil,“ odpověděl ministr zahraničí.
Tak možná v příštím roce, pane ministře. Hodně štěstí.
