Cizinci v České republice

Pavla Dluhoschová: Dostat se k nám legálně za prací není pro cizince z takzvaných třetích zemí, tedy mimo Evropskou unii, nijak snadné. Ve většině případů si musejí vyřizovat vízum. K žádosti připojují i potvrzení zaměstnavatele, u kterého budou u nás pracovat a také výpis z rejstříku trestů. Musejí i doložit, že mají dost peněz, ze kterých tu budou žít. Pro rodinu s dětmi jde o statisíce korun na rok. Karla Štěpánková ze společnosti Člověk v tísni si ale myslí, že vůbec nejobtížnější je pro ně sehnat si u nás práci.

Karla Štěpánková: To je podle mě pro mnohé úplně neřešitelná situace, když si představíte, že si takhle na dálku vlastně sama od sebe zařídíte zaměstnání na Ukrajině nebo kdekoliv jinde, je to úplně nemyslitelné. Takže potom ti lidé jsou nuceni vlastně využít nějaké legální, pololegální nebo nelegální zprostředkovatelské agentury, které jim vlastně tohlencto zařídí.

Pavla Dluhoschová: O trvalý pobyt pak mohou přistěhovalci žádat až po 10 letech u nás. Vždy po roce musejí znovu žádat o prodloužení pobytu, což je samozřejmě pro ně velmi nepříjemné.

Karla Štěpánková: Protože ten člověk nikdy neví, jestli třeba přijde o práci a bude muset odejít, takže je to takový, po hodně dlouhou dobu pro většinu cizinců je to život v nejistotě.

Pavla Dluhoschová: Na vlastní kůži to znají Tamara a Igor z Ukrajiny. Ti by se rádi usadili v Ústí nad Labem. Tamara podniká, tedy přesněji má malý stánek s rychlým občerstvením. I přesto, že jsou oba pracovití, stále nemohou žít normálním životem.

Projev Tamary: Nejvíc se týče mýho manžela, který má vysokou školu a je lékař, 14 let má praxi, chceme oba dva tady zůstat, celá naše rodina a máme spousta těch různých problémů, kvůli kterým nemůžeme tak normálně využít ty všechny možnosti. Proto nejsme spokojene.

Pavla Dluhoschová: Podle Karly Štěpánkové jsou naše imigrační zákony dost přísné. Jiné evropské země jsou vstřícnější.

Karla Štěpánková: Ten systém, který má třeba Rakousko, je založen na tom prvním vlastně důkladném prověření, ale potom už se vlastně tomu cizinci věří. Když už tam někdo žije pět let, tak se předpokládá, že už tam má zájem v té zemi zůstat, že už tam něco investoval, nějaké peníze, odvádí tam daně. Takže už potom ten život toho cizince je daleko snazší.

Pavla Dluhoschová: Zatímco v České republice tvoří cizinci jen necelá dvě procenta populace, třeba v Lucembursku je to téměř 40 procent a ve Švýcarsku kolem 20. V každém případě otevírání naší země přistěhovalcům je běh na dlouhou trať. Je ale jisté, že si na ně budeme muset zvyknout a s názory, které jsem zaznamenala v následující minianketě, asi příliš neobstojíme.

Projev obyvatel: No, to já jsem hrozně proti tomu. Zanášej sem nemoci a všechno možný, teda ohledně práce a vlastně i přepadaj tady a takový.

Pavla Dluhoschová: Kteří konkrétně? Máte nějakou osobní zkušenost?

Projev obyvatel: No, hlavně hodně asi Ukrajinci.

Pavla Dluhoschová: Myslíte, že je dobře, že se u nás usazuje stále více cizinců?

Projev obyvatel: No myslím, že v někerejch případech jako mě se to samotnýmu nelíbí. Je to až moc.

Pavla Dluhoschová: Koho konkrétně máte na mysli?

Projev obyvatel: Já si myslím jako, že i z tý Ukrajiny a nebo hlavně ten východ, jako Vietnam a tak dále. Už je to nějak moc roztažený.

Pavla Dluhoschová: Možná si ne všichni uvědomujeme, že cizince, samozřejmě ty, kteří se tady usazují legálně, potřebujeme. Naše společnost totiž stárne a právě jimi bude v příštích desetiletích kompenzovat úbytek obyvatel. Toleranci se tedy chtě nechtě budeme muset naučit. Ale kdo ví, možná časem zjistíme, že soužití s lidmi z jiných kultur nemusí být jen obtížné, ale je i obohacující.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.