„Chyť a pusť!“ Slovinské ryby se o život bát nemusí, rybáři je pouštějí zpět do řeky

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Claude Fabrin jezdí rybařit do okolí slovinského města Luče
0:00
/
0:00

Řeky ve slovinských Alpách jsou nejen krásné, studené a často pitné, ale taky plné ryb – pstruhů a lipanů. Za dobrého počasí a při troše štěstí je prý podle místních možné za den ulovit třeba i sedmdesát ryb. Jenže odnést si je domů na pánev není povolené. Region nepřeje jedlíkům ryb, ale potěší všechny vyznavače metody „chyť a pusť“.

Na břehu řeky Savinji, kousek pod jezem, stojí tři rybáři. Občas mezi sebou prohodí nějaké slovo, ale mnohem častěji mrskají pruty a nahazují udičky do vody. Jedním znich je Claude Fabrin žijící nedaleko Bordeaux. Dříve přednášel geologii na univerzitě a věnoval se fotografování vědecké techniky. Dnes je penzista. A dvakrát do roka jezdí rybařit do okolí slovinského města Luče.

Pstruzi jedí hmyz, který létá nad řekou nebo se ocitne na hladině a někdy i pod ní. Abychom je přilákali, děláme, že jsme hmyz, pomocí tohohle…“ vytahuje z jedné z kapes rybářské vesty krabičku nádherných vábniček. Mušky mají různé barvy, od křiklavě oranžové přes žlutou, růžovou až po zelenou. Liší se také velikostí a chundelatostí.

Je to můj koníček na zimu. Hodně používám materiál z Česka, protože vyrábíte kvalitní potřeby pro výrobu mušek,“ říká Claude a vysvětluje, na co potřebuje mušky. „Chytit rybu je těžké. Je rozdíl mezi živou návnadou, které se tu používat nesmí, a uměle vyrobenou muškou. Když mušku nedostanete na vodu tak, jak je potřeba, ryba si ji nevezme. Pozná to.“

Mušky mají různé barvy, od křiklavě oranžové přes žlutou, růžovou až po  zelenou. Liší se také velikostí a chundelatostí

Technika je důležitá

Jdeme do vody, ale jen tak, aby nám ledová voda sahala ke kotníkům. Claude si přitahuje vlasec, nahazuje, nad hlavami nám prosviští smyčka a muška už je na svém místě. Plave hezky po hladině, proud ji nese kolem nás. Claude vysvětluje, že musí přesně kopírovat pohyb vody. Aby se nepotopila, je potřená olejem a poprášená pudrovým práškem.

Znovu nahazuje. Pokaždé o kus dál, aby se dostal dál do proudu řeky. Háček s muškou pak pluje po hladině asi patnáct vteřin, než Claude přitáhne a znovu nahodí. Najednou zahlédne pstruha, lehce trhne, ale rybka návnadu pouští a je pryč. Trošku zklamaně si povzdechne.

Pokaždé, když nám nad hlavami sviští vlasec s háčkem na konci, obávám se, že se nám zasekne za triko, za ucho. „To se nestane,“ tvrdí mi. „Je to muškařská šňůrka, je na jednom konci tlustá a těžká, takže při nahazování drží mušku daleko od nás. Muška sama je na velmi tenkém konci.“

Horské řeky ve slovinských Alpách se hemží pstruhy a lipany

Hlavně se nedotýkat

Najednou Claude přerušuje výklad kvůli dalšímu úlovku, který akorát proplul kolem. „Připlul znovu, ale zase nic. Opravdu to není lehké. Možná bude lepší jít kousek víc do vody a po proudu,“ uvažuje.

A tak jdeme hlouběji. Už máme vodu do půli lýtek, zatímco Claude je pořád v suchu, protože má na sobě goretexové brodicí kalhoty a v nich teplé prádlo. Ve vodě tráví skoro celý den, takže jinak by to nešlo. Já ale studenou vodu docela cítím. Lýtka mám holá a barefootové boty mi spíš jen chrání chodidla před kamínky.

Čtěte také

Za chvíli máme štěstí. Trvá to jediné nahození a sotva pár vteřin. Claude se raduje, já se raduji. Chytil pstruha. Ryba napíná vlasec a zkušený rybář ji pomaličku táhne proti proudu. „Musím opravdu pomalu a opatrně, protože vlasec je u mušky velmi tenký,“ popisuje.

Rybička se pomalu přibližuje k nám a nechce se jí. Claude ale bere podběrák a už ji má. „Vidíte mušku a háček?“ ptá se mě. „Je to jenom jednoháček bez protihrotu. Dvojháčky tady nejsou povolené. Snažím se ryb zbytečně nedotýkat, takže jí jen opatrně vyndám háček. A daruju jí život.“

Ryba pro radost

Rybka se cuká i v síti podběráku, ale nakonec se Claudovi daří jí háček vytáhnout. V tu chvíli se rybka přestává mrskat. Za chvilku už je zase volná a mizí nám rychle z dosahu i dohledu.

Tomuhle rybaření se říká ‚chyť a pusť‘. Nikdy si rybu nebereme s sebou, vždy ji pustíme zpět. Je to dobré pro přírodu i nás rybáře, protože pak můžeme přijet znovu a rybařit pro radost. Já sem třeba jezdím dvakrát do roka dvacet let. Dvacet let jsem si nevzal rybu domů. Rybaření je pro mě sport, radost,“ říká Claude, který jí jen ryby ze sádek.

Spustit audio

Související