Rybářům na břehu Atlantiku nejde jen o úlovek. Na pláž Punta Umbría jezdí prostě relaxovat

Moji známí Stipo a Stojan mě už dlouho přesvědčují, abych s nimi někdy šla na ryby. K Atlantiku nedaleko města Huelva, asi sto kilometrů od Sevilly.

Srb a Chorvat, švagrové, žijí a pracují ve Španělsku už více než dvacet let. Z někdejší Jugoslávie museli odejít kvůli válce. V neděli na rybách po šesti dnech práce relaxují.

Dnes sem do oblasti města Punta Umbría přišli trošku dříve než obvykle. Mořská hráz, molo obložené velkými černými kameny, je už dost plné jiných rybářů.

Přesto si najdeme dostatek prostoru pro čtyři udice. Stojan mi vysvětluje, že na toto místo připlouvají ryby okusovat mořské řasy.

Rybáři už od dětství

Stojan se Stipem sice nejsou profesionální rybáři, ale zejména u Srba Stojana je vidět, že se okolo svých udic ochomýtá se zájmem.

Vypráví mi přitom, že už jako malý chlapec se svým otcem nejen chodil na ryby, ale úlovky pak po domech prodávali. Stojan má větší zkušenosti s rybařením u řeky. V moři loví asi tři roky.

Chorvat Stipo, o dost klidnější než jeho švagr Stojan, mi pod slunečníkem vypráví, že jako deseti až dvanáctiletý chlapec si svoje první udice vyráběl sám. Zručnost mu zůstala, ve Španělsku se živí rekonstrukcemi a opravami nemovitostí.

Po mořském mole se celé dopoledne procházejí lidé. Je mi příjemné, jak se zastavují a ptají se rybářů: Tak co, berou, berou?

Hovorný a vitální Stojan se pouští do řeči s každým a zároveň obskakuje svoje dvě udice. Zatím toho moc nechytil. Tři malé mořské rybky.

Pavoučí ryba

To už se k nám přidávají dva mladíci, kteří chtějí vidět, co jsme ulovili. Jsou z Madridu a očividně za sebou mají bouřlivou sobotní noc. Ze skromného úlovku jsou nadšení jako malé děti.

Nejvíc je fascinuje jedna malá jedovatá ryba, španělsky pez araňa, tedy pavoučí ryba. Před dvěma týdny Stojana kousla a natekla mu ruka.

Jsme tu už asi šest hodin a řekla bych, že vzhledem k úlovku už chlapi zažili lepší dny. Stojan ulovil doradu, mojarru, herreru a jednu tu jedovatou pavoučí.

Stipo neulovil nic. Ale příjemně jsme si popovídali, zavzpomínali na někdejší Jugoslávii a Československo, nadýchali se mořského vzduchu, snědli proviant, zasmáli se – a bylo nám fajn.