Čeští nadšenci v nepálském Khandadéví

"Vymysleli jsme si úvodní hodinu, kde se seznámíme. To znamená - budeme házet míčem, a kdo chytí míč, řekne svoje jméno. Jednoduchá záležitost, kterou by ty děti jednak mohly pochopit a která by je také mohla bavit. Zároveň myslím, že tím trochu uklidníme atmosféru, že to nebude tak strašný. Myslím si, že se na to můžeme vrhnout," začíná Petr.

Školní třídou létá nafukovací míč, a kdo jej chytí, řekne své jméno a háže zase dál. Vmžiku se ve třídě rozpoutá vřava, děti zvyklé spíše na rákosku si dosyta užívají uvolněné hodiny. Navíc spolužáci stojící v oknech třídy je mohutně povzbuzují. Ve vesnici Khandadéví v kopcích nad Káthmándú začíná první hodina. Podobných škol navštíví Petr Kostner s Martinou Sobotkovou ještě desítky. Blízké i vzdálené, pokrokové i zcela zaostalé. Všude s nimi poputuje kytara a jejich kouzelný sud plný školních potřeb.

"My jsme věděli, že školy tady nemají dost vlastního materiálu na výuku. Tak jsme se rozhodli, že vezmeme obyčejný vodácký sud, pomalujeme ho pestrobarevnými motivy a naplníme ho věcmi pro výuku dětí. To znamená, že máme pastelky, propisky, papíry, modelínu a podobně. Vždycky přijedeme do školy a nějaký materiál jim věnujeme, aby byl na výuku," vysvětluje Petr.

"Pustíme ten náš projekt mapovací částí. Chceme si zahrát jen nějaké hry s dětmi, abychom viděli, jak reagují a jak umí anglicky. Naštěstí jsme už jednu školu viděli, takže víme, jak to vypadá. Pro děti je bílá tvář něco úplně jiného, vůbec se tu nemůžete schovat a pozorovat hodinu, to je úplně nemožný," dodává Martina.

Jak se vůbec dvojice Pražanů stala alespoň na čas učiteli v Nepálu? Na začátku byla cesta po Asii. "Co jsme přijeli do Prahy a zase začali pracovat, tedy navrhovat domy pro pražské milionáře, tak jsme si řekli, že by možná bylo načase něco trochu změnit. Protože nemáme závazky, nemáme rodinu, nemáme hypotéku, tak si můžeme takové věci dovolit. Primárním sponzorem jsme my sami - pracovali jsme v Praze tak, abychom si mohli tuhle záležitost dovolit," vysvětluje Petr.

"Nejhorší byl měsíc před odjezdem, kdy si člověk myslí, že už má všechno hotový a vyřízený, a najednou zjistí, že mu ještě chybí odhlásit telefon, přerušit najednou všechny vazby, zrušit bydlení a tak dál. Je to prostě na dlouho," poznamenává Martina.

Dva měsíce budou Petr s Martinou objíždět nepálské školy, seznamovat se s jejich chodem a připravovat podklady pro práci dalších dobrovolníků. Nepálské děti se od nich přiučí angličtinu a dozvědí se něco o životě v Evropě. Oni sami zase důkladně poznají, jak žijí běžní nepálští vesničané.

"Budeme bydlet u místních. Většinou je to učitel nebo ředitel té konkrétní školy. Což znamená v jedné místnosti s ostatními členy jeho rodiny, jíst společně s ostatními. Jí se tady dalbát, dvakrát denně, což je rýže s čočkou."

Je něco, z čeho mají vnitřní obavu? Martina odpovídá: "Vzhledem k tomu, že jsem žena, pro mě je dost náročná hygiena. Teplá sprcha, na tu určitě zapomeňte. Je tu suchý záchod a čůrek studené vody společný pro celou vesnici."

"Nepřijeli jsme spasit svět a nespasíme ani Nepál," napsali před časem Petr s Martinou do svého internetového blogu. "Podle všeho to ale vypadá, ze náš plán s posíláním dobrovolníků do škol má smysl."