Češi i Britové se umí smát sami sobě, říká o důvodech úspěchu spisovatel Stephen Clark

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Britský spisovatel Stephen Clarke a Jan Šmíd v pařížské kavárně Bastringue

Sonda Brita do života Francouzů, tak by se dala stručně shrnout série Mérde britského spisovatele Stephena Clarka. Humoristické romány spojuje nejen postava Paula Westa, ale také už zmíněné „mérde“, což je slovo, které asi nemusíme, ba dokonce ani nemůžeme překládat.

Mérde – Rok v Paříži! Tak se jmenuje nejslavnější román Stephena Clarka, který vyšel už v desítkách zemí celého světa. Autor žije na severovýchodě Paříže u kanálu l'Ourc, a tak jsme si dali schůzku v jeho oblíbené kavárně Bastringue.

Stephen se pozdraví s personálem a pak chodíme jako v nějaké povídce Járy Cimrmana střídavě dovnitř a ven. Uvnitř hraje hudba a venku zase jezdí auta. Ani jedno není pro rozhlasový rozhovor zrovna ideální. Nakonec se rozhodujeme usadit venku.

Čtěte také

Češi se umí smát sami sobě

Knížky Stephena Clarka jsou v Česku hodně populární. Ostatně spisovatel absolvoval besedy na různých místech – nejen v Praze, ale třeba i v Jihlavě či Písku. Proč ho podle jeho názoru lidé u nás tak rádi čtou?


Myslím, že Češi mají podobný způsob humoru jako Britové. Váš humor je dokonce ještě černější než ten náš.

„Myslím, že Češi mají podobný způsob humoru jako Britové. Jsme zvyklí se smát sami sobě a možná to bude pro vás překvapením, ale myslím, že váš humor je ještě černější než náš. My jsme trochu pozitivnější,“ usmívá se Stephen Clarke.

Svou roli hraje podle něj také to, že Češi nikdy neměli jednoduché vztahy se svými sousedy. „Já trochu konfrontuji svůj britský pohled se svými francouzskými zkušenostmi a to může být pro vás zajímavé,“ domnívá se.

Takové srovnávání – třeba po kulturní či společenské stránce – je často zdrojem komických situací, a není nikdy jednoduché. A také nesmíme zapomenout, že se obecně hodně zajímáte o Francii,“ dodává spisovatel.

Čtěte také

Brusel není Paříž

Poslední knihou Stephena Clarka je Mérde po Evropsku, kde z bruselského prostředí líčí všechno, co předcházelo Brexitu. Zajímá mě, jak vypadá jeho den a odkud čerpá inspiraci.

Sídlo Evropské komise

„Pořád sedím u počítače,“ rozptyluje moji romantickou představu spisovatele Stephen. „Hodně věcí hledám na internetu. Možná o tom víte, ale přes internet se můžete dostat i do knihoven a číst si historické knížky, třeba z osmnáctého století.“

Stephen Clarke se při přípravě svých knih vždy snaží dokonale poznat prostředí, o kterém píše. Když psal svoji poslední knihu, odjel do Bruselu, navštívil své přátele, prohlédl si jejich kanceláře i hospody, kam chodí, a na všechno se vyptával.

„Chtěl jsem všechno pochopit,“ vysvětluje. „V Paříži se vyznám, vím, jak to tady funguje, ale do Bruselu jsem si musel zajet.“

Čtěte také

Blogeři nám berou práci

Stephen Clarke chodí rád do kaváren a setkává se s přáteli. Když dokončí jednu knížku, hned se připravuje na další. „Britské noviny už nic neplatí, proto s nikým pravidelně nespolupracuji,“ vysvětluje, proč svoje psaní omezil pouze na tvorbu knih.


Dnes jsou všude kolem nás blogeři, kteří píší zadarmo, takže nikoho moc nezajímáme.

„Dříve jsem hodně psal cestopisy, dokonce mě poslali i do Las Vegas, ale dnes jsou všude kolem nás blogeři, kteří to dělají zadarmo, takže nikoho moc nezajímáme,“ dodává.

Stephen Clarke vypadá spokojeně. Říká, že když se sem ke kanálu l'Ourc přistěhoval, bylo to opuštěné a možná i trochu nebezpečné místo. Teď si tu prý připadá jako v Benátkách, směje se.

Britský spisovatel má nepochybně dar vtipně glosovat situace kolem sebe a má pořád dobrou náladu. Když se loučíme, svěřuje se, že má teď namířeno na nákup do supermarketu. Paul West by to tak prý rozhodně udělal