Času bylo hodně a depka veliká, přiznává Roman Holý. Vydává sólové album Strážce klidu

Už sis plně vychutnal radost z toho, že po nucené odmlce jste mohli s Monkey Bussines znovu hrát na veřejnosti?

Po roce a čtvrt jsme celý léto roku 2021 hráli, nicméně podzim už je zase mrtvej, leden a únor je mrtvej a nikdo neví, co bude dál. Čili nálada se opět blíží spíše k bodu mrazu.

Je funk víra? Nebo co to je?

Čtěte také

Hlas s názorem a rozladěnou kytarou mě smete víc než desky slavných interpretů, přiznává Roman Holý

Já bych to nepřeháněl. Když jsme s tím začínali před 30 lety jako fanoušci tohoto stylu, tak jsme tím byli tak pohlcení, že jsme si to chtěli nechat potetovat na prsty na nohou, brali jsme to tak, že to je skutečně jakási víra, životní styl. Dneska už to tak dramaticky nevidím. Funk je akorát z mého pohledu hudba, která se nejlíp používá na pódiu.

Dokáže ho zahrát i zazpívat ne černoch?

Jednoznačně. Doufám, že se na mě nikdo nebude zlobit v této překorektnělé době, ale existuje mylná představa, že každý Rom je báječný muzikant. To je naprostý nesmysl, stejně tak, jak se říká, že každý černoch je prvotřídní muzikant. To je úplně největší nesmysl. Bohužel většina těch lidí nedosáhne ani na úroveň nějakého prvňáka konzervatoře v Praze. Ano, je to styl, který vymysleli a který, když už na to přijde a je to prvotřídní muzikant, tak moc šancí na srovnání není. Ale podobně, jako si přijímali Britové blues, tak bílý soul existuje a je celá řada bělochů, který to dělají na prvotřídní úrovni. Texty a obsah písniček je daleko více než o něčem jako je „shake your booty“.

Co se přihodí, že etablovaný hráč a producent se v 55 letech rozhodne pro své první sólové album?

Umělcova duše by neměla plánovat, buď není vůbec nic, nebo něco vznikne. Spouštěč bylo bezčasí lockdownu, které nás nesmírně zasáhlo, poněvadž jsme zjistili, že nejenom vláda, ale i ministr kultury a veřejnost nás – hudebníky, herce, muzikanty a všechny tady ty profese – hodila přes palubu. A bylo to strašně přísný si to přiznat, ztratili jsme výrazně sebevědomí jako muzikanti a herci. Bylo to nepříjemný, jak se na nás všichni vybodli. Ale toho času bylo tolik a depka tak velká, že hudba je skutečně balzám na duši, je to důležitá pro celý svět. Bez hudby by naše životy nebyly zdaleka tak dobrý, jak jsou. Hudba pomůže se nějakým způsobem srovnat, věnovat se tónům a ne bolestem, co máš v hlavě. Proto to vzniklo, přirozeně, z nějakého přetlaku. A ne úplně dobré nálady.

Proč se album jmenuje Strážce klidu?

Chtěl jsem, aby se to jmenovalo hořkosladkosti, to je takový koktejl, který mám odjakživa rád – bitter sweet se tomu říká venku. Můj vydavatel, kterého jsem nikdy v ničem neposlechl, mi řekl, že to je nezajímavý název. Tak jsem mu vyšel vstříc a přemýšlel jsem nad jinými variantami. A ten Strážce klidu k tomu sedí báječně, nejen že to je masivní ironie, protože strážce klidu není nikdo. A kdo by to o sobě řekl, tak je bloud. Strážce hřbitova, to je strážce toho největšího klidu. I ta deska má klidnou energii. Myslím si, že ji nejvíce ocení stárnoucí, mírně uvadající padesátiletý opuštěný ženy v domácnosti.