Byl Karel May obyčejným lhářem, nebo svým fantaziím opravdu věřil?

Karel May byl spisovatelem s ohromnou fantazií. O zemích, ve kterých nikdy nebyl, psal s takovým přehledem, jako by v nich prožil většinu života. Nejenže o tom dokázal přesvědčit čtenáře, ale také sám sebe. Tvrdil o sobě, že to on je Old Shatterhand nebo Kara ben Nemsi. Byla to obyčejná vykalkulovaná lež, nebo byla pro Karla Maye fantazie skutečnější než skutečnost?

„Bylo mi možná deset, jedenáct let, když jsem začal číst jeho knihy. S Karlem Mayem jsem objevil fantazii a dobrodružství,“ říká mi ve své pracovně na okraji Berlína Johannes Zeillinger, který si udělal z dětského nadšení pro tvorbu Karla Maye celoživotní koníček.

Vystudoval sice lékařství a stal se chirurgem se specializací na sportovní medicínu, ale Karel May a jeho dobrodružný svět ho nepustili ani v dospělosti. „Jsem předsedou mezinárodní společnosti Karla Maye, která má v Německu a dalších zemích přes tisíc osm set členů. Naším cílem je uchovat jeho literární dědictví,“ vysvětluje.

Fantazie, nebo patologie?

Pracovna pana Zeillingera je ze všech stran obestavěna zpravidla zasklenými regály a v nich, ano, samý Karel May, respektive jeho díla v různých vydáních a jazykových mutacích. Jsou tu i české exempláře.

Johannes Zeillinger je profesí lékař, ale jeho největším koníčkem je už od dětství tvorba Karla Maye

Johannes Zeillinger říká, že už coby lékař napsal o Mayovi dokonce dizertaci. Zajímala ho spisovatelova představivost s patologickými rysy.

„Je to velké tajemství lidské tvořivosti. Je přitom zřejmé, že lidem s výrazným citovým životem – dnes bychom řekli lidem manického charakteru – je umělecká tvořivost vlastní,“ zamýšlí se pan Zeillinger. „Karel May takový byl, měl narcistní sklony. Sám sebe vnímal jako hlavní postavy svých románů.“

Old Shatterhand a Kara ben Nemsi

Na stolku leží fotografie z počátku minulého století. Je na ní Karel May v zálesáckém mundůru, s náhrdelníkem ze zubů bůhvíjakého zvířete, smotané laso přes rameno. Na tváři mu svítí lišácký úsměv.

Stejný má i na druhé fotce, kde má zase za pasem zastrčené pistole, kolem krku opět náhrdelník, ale už z jiných zubů, a na sobě jakýsi orientální kostým. A na hlavě plstěný kyblík, kterému se odborně říká fez.

Karel May coby Kara ben Nemsi

„Karel May byl Old Shatterhand, on byl Kara ben Nemsi. Byla to jeho vlastní fiktivní realita, které naprosto věřil,“ vysvětluje Johannes Zeillinger. „Když psal své romány, tak často se svými postavami nahlas mluvil. Procházel se po místnosti a byl ve spisovatelském opojení. To, co popisoval, chtěl sám prožít.“

Posedlost psaním

Takže když se vydával za své postavy, obelhával čtenáře? „Určitě nelhal,“ myslí si pan Zeillinger. „Lhaní je vědomé říkání nepravd. Karel May si ovšem vytvořil fiktivní identitu světoběžníka a dobrodruha.“

A tomu prostě věřil víc, bylo to skutečnější než skutečnost. Nechal si dokonce i vyrobit Old Shatterhandovu mědvědobijku u puškaře v Drážďanech a vydával ji za pravou.

„Hodně psal. V některých letech napsal v průměru deset rukopisných stran denně. To je neuvěřitelný výkon,“ vypráví Johannes Zeillinger. „Psal, aniž by musel cokoli opravovat. Prostě si sedl a psal, kouřil doutník a popíjel k tomu kávu. A psal a psal. A popisoval, co sám ve svém nitru prožil.“

Stále držím v ruce staré fotografie s Karlem Mayem, nebo vlastně s Old Shatterhandem a Kara ben Nemsim. A tak si říkám, kdo je na tom vlastně líp? Lidé, kteří se dnes trmácejí po světě za zážitky, aby nakonec nic neprožili, nebo tenhle Karel May se svým lišáckým úsměvem?

autor: ppo
Spustit audio