Bunkr v centru Berlína svědčí o hrůzách nacismu a ptá se, jak se to mohlo stát

Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich ve Vídni v roce 1938
Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich ve Vídni v roce 1938

Hledat v Berlíně Hitlerův bunkr, ve kterém na konci války spáchal sebevraždu, je marné. Dlouho ležel zasypaný a náložemi rozstřílený pod zemí ve východní části města kousek od Berlínské zdi. V roce 1988 vyhrabali dělníci zbytky bunkru a postavili tam luxusní paneláky. Místo, odkud Hitler v posledních týdnech války vydával rozkazy, připomíná dnes už jenom informační cedule.

Jenom cedule, parčík a několik paneláků. Všechno je zkrátka pryč. Ale kousek odtud, asi 400 metrů vzdušnou čarou je jiný bunkr, mnohem větší. Vyčnívá nad zem, ale schody vedou do podzemí.

„Jsme v bunkru z druhé světové války, který má šest a půl tisíce čtverečních metrů. Nachází se v centru Berlína, jen kousek od někdejší nacistické vládní čtvrti,“ přibližuje 67letý Wieland Giebel, který tento bunkr velmi dobře zná. Od roku 2014 využívá jeho prostory jako předseda spolku Historiale.

Čtěte také

„Je to bunkr říšské železnice, který leží vedle dnes už neexistujícího nádraží, z nějž vedl tunel přímo do bunkru. Má pět pater a byl určený hlavně pro civilisty, pro matky s dětmi,“ vysvětluje.

Jak se to mohlo stát?

Wieland Giebel provází bunkrem, ve kterém je na několika patrech k vidění nová výstava věnovaná jedné jediné otázce: Jak se mohl Adolf Hitler dostat k moci?

Wieland Giebel, předseda spolku Historiale a autor výstavy v berlínském bunkru říšské železnice

Výstava je připravena tak, jako by návštěvníci neměli vůbec žádné znalosti o této části německé historie. „Chceme vysvětlit úplně všechno, od samotného začátku. Proto začínáme tím, jak se z Hitlera stal nacista. A to velmi podrobně,“ vysvětluje Wieland Giebel, který je také autorem výstavy.

Betonové místnosti, nízký strop, mnoho fotek, krátké texty. Podle Giebela je to první výstava, která se tomuto tématu věnuje tak rozsáhle.

Čtěte také

Otázka, jak se to mohlo stát, ho provází od dětství. „Jako Němec jsem se s tím musel vyrovnat. Nesouvisí to ale s mou rodinou, i když se to nabízí,“ říká. „Otec mé matky pomáhal před nacisty ukrývat pronásledované lidi. Otec mého otce byl naopak nacista a člen vyvražďovacího komanda na východě.“

Frustrace, antisemitismus a …?

Wieland Giebel se narodil pět let po válce. Proč se stalo, co se stalo, se ptal už jako dítě. Později při svých cestách do sousedních zemí – v Holandsku, ve Francii i jinde – vnímal silné protiněmecké nálady. „Je to naprosto pochopitelné,“ říká k tomu.

Památník holocaustu v Berlíně

Odpověď na otázku, kterou si výstava klade, má podle jejího autora několik vrstev. „Po první světové válce se mnoho Němců cítilo být Versaillským mírem poníženo. Tyto nespokojené lidi bylo možné organizovat v malých uskupeních a Hitlerovi se podařilo tyto malé organizace sjednotit,“ vysvětluje.

„Druhým aspektem byl antisemitismus, který byl tehdy silný v celé Evropě, nejen v Německu. Hitler dokázal frustraci po prohrané válce spojit s nenávistí vůči Židům.“

Čtěte také

Ani to ovšem není vyčerpávající odpověď. Takovou, která by bezezbytku vysvětlila, jak mohlo dojít k největšímu vyvražďování v dějinách lidstva, ani po více než 70 letech od konce druhé světové války nikdo nezná. Podle Wielanda Giebela je i proto potřeba si tuto otázku znovu a znovu klást.