Bryan Clay, desetibojař USA

Bryan CLAY, desetibojař:
Vlastně ani nevím, ale ano. Moje matka je Japonka a jsem samozřejmě hrdý na svůj japonský původ. Vyrůstal jsem vlastně jako Japonec. Jedl jsem tamní jídlo, umím trošku japonsky. Moje máma samozřejmě plynule. Odvedla ale skvělou práci tím, jak nás vychovala a jsem moc rád, že i Japonci mě berou jako jednoho z nich.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Bylo by teoreticky možné, abyste závodil za Japonsko?

Bryan CLAY, desetibojař:
Nemám dvojí občanství. Užívám si to, že závodím za Spojené státy a jsem na to velmi hrdý. Ale kdybych jakkoliv mohl japonskému týmu pomoci, třeba s trénováním, určitě bych to rád udělal. Byl bych jim k ruce.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Slyšel jsem, že do jisté míry byly vašimi vzory, když jste byl v začátcích své kariéry i čeští desetibojaři Tomáš Dvořák a Roman Šebrle. Co je na tom pravdy?

Bryan CLAY, desetibojař:
Ano, když jsem dělal desetiboj na vysoké škole, Roman a Tomáš byli díky svým výkonům každou chvíli v amerických novinách a můj kouč Kevin mi přinesl ty články a ukázal mi, jaké to je být nejlepším desetibojařem na světě. A pamatuji si první závod, kdy jsem nastoupil proti nim, bylo to na Mistrovství světa v Edmontonu v roce 2001. Tomášovi se tam moc dařilo, vyhrál tam, Roman chvíli před tím udělal světový rekord. Už jenom to, jak jsem je viděl závodit mi otevřelo oči. Myslím, že to byla nejlepší věc, co mě kdy mohla potkat. Pomohlo mi to i pro olympiády v roce 2004 a 2008. A vlastně už od toho roku 2001 je mezi mnou a Romanem něco, co bych nazval přátelstvím. Pár závodů mezi námi bylo opravdu nádherných a zábavných, ale od obou jsem se učil. Koukal jsem na ně, viděl jsem tu jejich vášeň, lásku ke sportu, a to mě naučilo s jakým zaujetím mám ke sportu přistupovat. Je dobré vidět i to, jaký respekt mají ke svým soupeřům, jak se chovají. Naučil jsem se to od nich, užívám si to, že s nimi můžu závodit, že je znám, že je potkávám.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Konec konců, vy máte i stejné auto jako Roman Šebrle, také záliba v golfu je tatáž, co ještě máte společného?

Bryan CLAY, desetibojař:
On má děti, já mám děti, já golf hraji, ale on je v něm mnohem lepší, doufám že se zlepším a brzy ho porazím. Ale myslím, že zrovna toho se až tak moc nebojí. Ale jsme si velmi podobní. Milujeme své rodiny, ale i desetiboj. Chceme být nejlepší na světě v tom co děláme. Máme stejný cíl. Myslím, že máme hodně věcí společných a že to je ten důvod, proč jsme takoví kamarádi. Oba máme rádi i to, když se můžeme jenom povalovat a odpočívat. Ale když dojde na trénink, bereme oba i ten jako závod. Hodně toho očekáváme sami od sebe. Je docela zajímavé, že jsme z různých zemí, s jiným stylem života, kulturou, a přitom toho máme jako sportovci tolik společného. A to je něco opravdu vyjímečného.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Možná i to je důvod, proč jsou desetibojaři taková velká parta, protože pokaždé, když se dokončí ten desetiboj, tak jsou rázem všichni největší kamarádi. Je to jedno objímání za druhým.

Bryan CLAY, desetibojař:
Desetibojaři jsou bratrstvo. Naprosto je to odlišuje od jiných atletických disciplín. A myslím, že my desetibojaři jsme na to hrdí. Jsme rádi za to, že jsme hodně spolu, hodně se společně připravujeme, třeba i na soustředěních. Držíme spolu na dráze i mimo ní. Třeba tady jsem byl na grilovačce u Romana Šebrleho. Desetiboj je opravdu hodně zvláštní sport a nazval bych to absolutním potěšením, že do toho všeho už tak dlouho patřím. Doufám taky, že Roman hned tak nepřestane závodit, ale bude s desetibojem pokračovat. Je skvělé být součástí desetiboje a opravdu si ten sport zamilujete, i kvůli těm lidem okolo, kteří z něj dělají něco tak skvělého.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Ve Spojených státech se prý říká, že kdo vyhraje olympijské hry v desetiboji tak je nejlepší atlet světa. U nás je to spíš tak, že se o desetibojařích někdy žertem říká, že to jsou ti, kteří neumí pořádně ani jednu disciplínu a potřebují jich deset, aby vynikli. Co si o tom myslíte vy?

Bryan CLAY, desetibojař:
Tohle je stejné i u nás ve Spojených státech. Desetiboj je totiž sport, kterému lidé nerozumějí. Jdou si třeba pro zábavu zahrát golf. Takže rozumí tomu, jak je náročný, vědí jak je těžké dát hole in one. Nebo si jdou zahrát basketbal. Takže vědí, jak je těžké dát trojku nebo driblovat v rychlosti. Nikdo ale nedělá pro zábavu desetiboj, takže nerozumí tomu, jak je obtížný a co všechno vyžaduje. Lidé si myslí, že děláme desetiboj, protože nic jiného dělat nemůžeme, ale my vlastně děláme desetiboj, právě proto, že můžeme. Hodně jiných zvládne jen jednu disciplínu, protože deset jich prostě neumí. Ale jenom tu jednu. Je to jako kdybych hrál fotbal a mohl nastoupit na jakémkoliv postu. Takhle by to bylo. Nebo v baseballu, hokeji. Nebo v americkém fotbalu v obraně i v útoku. Jak jsem řekl, důvod proč děláme desetiboj je ten, že to zvládneme. Jiní ne. Ostatní zvládají dobře tu dobře disciplínu. Kdyby jich bylo víc, dělali by je. Takhle se na to koukám.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Vy jste se dostal i v těch jednotlivých disciplínách na takovou úroveň, že mají celkový součet 9347 bodů, což je už pořádná nálož, když uvážíme, že světový rekord je 9026. Může vůbec někdy nastat situace, že byste v jednom desetiboji překonal své nejlepší výkony z těch jednotlivých disciplín?

Bryan CLAY, desetibojař:
To si nemyslím. Myslím, že se nikdy nikomu nepovede udělat si osobáky v deseti disciplínách v jednom desetiboji, tedy na takové úrovni, kde jsme. Někteří sportovci měli štěstí, že zažili to, čemu říkám perfektní meeting. Když Roman překonal světový rekord, měl skoro perfektní závod. Dal si asi 7 osobních rekordů z 10. To je absolutně úžasné. Kdybych měl někdy taky závod se sedmi osobáky, myslím, že bych překonal světový rekord. Ale jestli budu mít někdy ve své kariéře tu šanci, to nevím. Je hodně sportovců, kteří tu možnost, ale i těch, kteří jí nikdy nedostali. Nezbývá mi než v každém závodě závodit tak, jak nejlépe umím. A když vyjde počasí a všechno ostatní, udělám si osobní, a možná světový rekord, a budu jeden z těch pár šťastných. Ale když se to nepovede, pořád budu spokojený se svou kariérou a s tím, čeho jsem dosáhl.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Desetibojaři mají v životě několik jistot, jednou za rok závodí v rakouském Götzisu a téměř neustále bojují se zraněními. I na to se budu Bryana Claye ptát. Hlavně v letech 2006, 2007 vás pronásledovala zranění. Co se proti nim dá dělat, jak s nimi bojovat, protože, co si budeme nalhávat, tělo rozhodně nemládne.

Bryan CLAY, desetibojař:
V desetiboji pořád flirtujete buď s přetrénováním nebo s tím, že nemáte natrénováno dost. Ta hranice je velmi tenká a někdy sportovec tu hranici překročí, a pak si říká, že měl trénovat více, nebo naopak méně. Takže třeba letos jsem si dával pozor na to, abych dost regeneroval. Pro Kladno jsem udělal výjimku. Po Götzisu jsem odpočíval asi méně než bych měl, ale snažím se pořád se ujišťovat, že i regeneraci dávám vše, jím to, co mám, chodím na masáže a dávám si pozor na techniku, abych třeba běhal tak, jak mám, nebo házel technicky. I to pomůže, abyste se vyhnul zranění. Jenom se snažíte dělat to, co máte. Posloucháte své tělo, aby se všechno sladilo.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
A když se v tom najde to vyvážení, tak potom z toho jsou ty světové rekordy.

Bryan CLAY, desetibojař:
Myslím, že když najdu tu rovnováhu, bude to vysoký součet. Samozřejmě na tom, abych se nezranil, opravdu tvrdě pracujeme hlavně v letech, kdy je olympiáda. A v těch letech se mi vždycky dařilo. Mimo ty olympijské roky to možná někdy přeženu v tréninku a mám pak co do činění se zraněními. Ale když to vezmu realisticky, desetiboj je sport, kde se prostě zraněním nevyhnete. Vždycky vás něco bolí, nebo se necítíte tak, jak byste měl. Tak to prostě je a jako desetibojař se s tím naučíte žít. Jen jsou některé zranění horší a někdy to zas není tak vážné. Ale pořád tu něco je.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Když se podíváme do jiných sportů, tak Mekkou pro tenisty je třeba Wimbledon, pro desetibojaře je to Götzis, proč právě toto alpské městečko v Rakousku? Co je na tom tak strašně výjimečné?

Bryan CLAY, desetibojař:
V Rakousku, v Götzisu mají skvěle připravený časový program meetingu, takže je pro desetibojaře velmi příznivě nastavěný. Ale to, co dělá Götzis Götzisem jsou lidé. Jsou tam tisíce fanoušků. Všichni vědí, kdo jste, orientují se v bodech v našich osobních rekordech. Vědí všechno o mé rodině, kolik mám dětí, že je jedno z nich novorozeně a všechno tohle okolo. A to je to, co je na tom zvláštní. Cítíte se tam, jako byste závodil doma. Je to jako domácí publikum, ale povzbuzuje všechny. Jsou nadšení, a tím závodem žijí. Cítíme z nich, jak jsou rádi, že tam jsme, a to zas těší nás. Tím je pro mě Götzis to pravé, ale slyšel jsem, že Kladno by na tom mělo být podobně, možná ještě lépe. Jsem zvědavý na to, co Kladno nabídne. Třeba to bude meeting, který se Götzisu přiblíží. Budou tam kvalitní výkony a přijde hodně lidí, kteří nás budou povzbuzovat.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Takže teď jste v podstatě dal kladenským fanouškům návod, jak se k tomu chovat, aby to byl také jeden z těch špičkových meetingů?

Bryan CLAY, desetibojař:
Ano, jestli chtějí mít v Kladně dobrý meeting, mělo by přijít co nejvíce lidí, a ti by měli být hlasití, fandit, opravdu podporovat sportovce. Když to udělají, vlastně tím donutí atlety, aby do Kladna přijeli, a závodili naplno, tvrdě, aby udělali lidem show. Když se to Kladnu povede, může pokračovat v tom, aby se každý rok zlepšovalo.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Soukromý život, rodina, zázemí, to jsou další okolnosti, bez kterých by sportovec nemohl být úspěšný, takže i na ně se za chvíli budu ptát. Posloucháte dvacet minut Radiožurnálu, naším hostem je Bryan Clay. Bůh, rodina, dráha, to jsem se dočetl, že je vaše životní motto, platí to?

Bryan CLAY, desetibojař:
Ano, určitě, má víra hraje velkou roli v tom, kým jsem, co dělám, ale má rodina je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Kdybych nemohl být dobrý táta, manžel, kdybych neplnil svou roli vůči dětem a rodině, pak bych si nezasloužil dělat to, co dělám. Jsou prostě na samém vrcholu mých priorit. Pak následuje ta dráha, ten sport, když se daří všechno ostatní, tak můžu dát i sportu těch 100%. Ale když je má žena nešťastná, nebo děti, má to na mě opravdu destruktivní účinky. Pak je těžké jít na trénink nebo cestovat na závody. Když je to všechno v pořádku, pak můžu být nejlepší i na dráze.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Jak těžké je pro vás kombinovat ten rodinný život a sportovní, protože to vypadá, že lidově řečeno jste pořád "někde v luftě"?

Bryan CLAY, desetibojař:
Není to zas tak těžké, samozřejmě, že neodjíždím z domova rád, užívám si, když jsem s rodinou, s dětmi, strašně nerad je opouštím. Ale v tom normálním rytmu, když trénuji doma, bydlím asi míli a půl od stadionu. Moje žena tam chodí každý den za mnou, děti také, přinesou mi oběd, navštíví mě, hrají si tam na písku v doskočišti pro dálku a tak. Jsou součástí mé kariéry, mého sportu, není to tak, že oni jsou doma a dělají si svoje. Snažím se je zapojit do všeho, co dělám. Dovolí mi to být s nimi více času. Mít na ně větší vliv. Snažím se i cestovat s rodinou co to jenom jde. Teď to bude těžší, syn asi půjde do školky, takže s tím to bude obtížnější skloubit. Ale snažím se je brát s sebou, jsem pak v klidu, v pohodě, nemám nějaký strach ze závodů. Pomáhá mi to uklidnit se. Mám je rád kolem sebe, jak jenom můžu.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Mluvil jste o synu Jacobovi, který půjde do školky, ale dcerka Elizabeth, ta je ještě úplně malá, ta se narodila letos, takže s ní to cestování nebude těžké?

Bryan CLAY, desetibojař:
Ano, právě to je také náročnější. Proto tady také není rodina se mnou. Třeba Jacob byl už v Rakousku i v Praze. Dcera Katherine se mnou byla v Japonsku, naše děti jsou v tomhle zlaté. Cestování si užívají, ale nejmladší dceři Elizabeth jsou teď jenom 4 měsíce, takže v tomhle věku je těžké jí někam tahat, rozhodli jsme se, že teď bude doma a třeba sem příště dovezu celou rodinu. Budou to mít jako prázdninovou cestu.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Jak si užíváte ty návraty domů? Jsou to třeba takové věci, že dětičky už stojí za dveřmi, narovnané, připravené pozdravit tatínka a zároveň se zeptat, jakou hračku jsi nám přivezl?

Bryan CLAY, desetibojař:
Pokaždé je to takovéhle. Obvykle vstoupím do dveří, děti přiběhnou a : Táta, táta je doma! A hned pak: Máš pro nás nějaké překvapení? Pokaždé se musím ujistit, že něco mám, sám nevím, co to bude teď, ale většinou vozím nějaké hračky. Je fajn, že mě mají rádi a je jim jedno, jestli vyhraji, nebo prohraji. Život prostě pokračuje, i když se mi třeba nedaří závodit tak, jak bych chtěl. A to je pokaždé dobrý pocit.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Napadá mě, nebyly by nejlepším dárkem pro děti různé medaile z velkých akcí?

Bryan CLAY, desetibojař:
Určitě, hrají si s mými medailemi, ale nemyslím si, že by rozuměli tomu, co znamenají. Vědí, že se tátovi dařilo, že vyhrál, ale myslí si, že to umí i každý jiný táta. Tím mě vrátí na zem. Nemají mě rády díky medailím, které jim přivezu domů, nebo díky vítězstvím a rekordům. Mají mě rády, protože jsem jejich táta. A to mi připomíná, co je v životě důležité. Moje desetibojařská kariéra je jen jednou kapitolou mého života, relativně krátkou. Po ní tady bude celý zbytek života a desetiboj v něm nebude hrát roli. Ano, děti jsou rády, když vyhraji, ale když se vrátím domů, jsou dobrou připomínkou toho, že nejsem jenom sportovec se zlatými medailemi, ale taky táta a manžel.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Desetiboj je ale pro vás taky způsob, jak uživit rodinu, jak si vydělat peníze, takže není vám třeba líto, že jako desetibojaři nevyděláváte tolik jako nejlepší sprinteři světa?

Bryan CLAY, desetibojař:
Ano, ale je těžké to porovnat s Usainem Boltem. On má naprostý přesah mimo atletiku. Už je úplně něčím jiným, než jenom atletem. Je sportovcem známým úplně všude, takže je těžké se s ním srovnávat. Ale je pravda, že jako desetibojaři někdy cítíme, že nemáme ten respekt, který bychom si zasloužili. Dřeme fakt hodně tvrdě, trénujeme tak, jak trénujeme, a pokaždé si někdo řekne : Desetiboj, ten bych mohl dělat taky. Je to složité, nezačal jsem dělat desetiboj proto, abych byl slavný, nebo vydělal spoustu peněz, nic takového. Ale protože miluji atletiku a s desetibojem jsem začal v osmnácti. Zamiloval jsem si ho a chci ho dělat naplno. Ano, nevyděláváme třeba tolik, jako sprinteři, ale dostávám to co chci, od toho, co mám rád.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Ale přece jenom se k tomu ještě vraťme, myslíte si, že se to může někdy změnit, že třeba můžete být někde blíže těm sprinterům?

Bryan CLAY, desetibojař:
Nevím, nevím jestli někdy vyděláme stejně jako sprinteři. Ti kluci mají docela dobré smlouvy. Můžou se také předvést na více závodech v roce než my. Teď vydělávám dobré peníze, mám dům, co jíst, má žena nemusí do práce a stará se o děti. Děti mají vše co potřebují. Žena a já také. Takže to není nějaké utrpení. Ale jasně, že by bylo hezčí vydělávat o něco víc, ale nevím, jestli někdy ve výplatách doženeme sprintery. Možná můžu doufat ve změnu, když se mi bude dařit.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Vy jste řekl při našem rozhovoru jednu větu, kterou jste řekl velmi rychle, a sice že desetiboj je jedna kapitola vašeho života a v té další už nebude hrát žádnou roli. Co jste tím myslel?

Bryan CLAY, desetibojař:
Desetiboj tu pochopitelně bude pořád se mnou a to co jsem se od něj naučil mi určitě pomáhá i v běžném životě. Ale až s ním skončím, budu pracovat ve své nadaci. Možná taky trénovat, nebo něco podobného. A to bude jiná část mého života. Samozřejmě pořád budu rodič a manžel, ale až skončím s atletikou zavřu za sebou dveře a řeknu si, to bylo závodění a bylo skvělé. Ale budu se věnovat zábavnějším věcem, jako třeba trénovat. Doufám, že i má nadace bude dělat pokroky. Pokusím se ponořit na hodně dlouho to těchto oblastí.

Tomáš KOHOUT, moderátor:
Díky moc, ať se vám daří nejen tedy v tom desetiboji. Rozhovor na Radiožurnálu s Bryanem Clayem, zůstaňte s námi, těšte se na další pořady, na slyšenou se těší Tomáš Kohout.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou. Zvukové záznamy Ozvěn dne i dalších zpravodajských a publicistických pořadů Radiožurnálu si můžete poslechnou v Rádiu na přání.

Pokud se chcete hosta Dvaceti minut Radiožurnálu na cokoli zeptat, dotaz můžete zaslat e-mailem. Na otázky napsané do diskusního fóra bohužel hosté nemohou reagovat.