Belgická polovičatost

Patent na Potěmkinovu vesnici mají v Rusku. Belgie se však zuby nehty snaží budovat si na svém území malé Potěmkinovy vísky, které zvláště kosmopolitní obyvatelé Bruselu berou, jakoby neodmyslitelně patřily k jejich životu a byly zcela v pořádku.

Brusel myslí na vozíčkáře. Skoro všechny tramvajové zastávky mají bezbariérový nájezd na nástupní ostrůvek. Co je to ale platné, když k ostrůvku přijíždí tramvaj se schody jako do nebe. Když náhodou přijede nízkopodlažní vůz, má uprostřed dveří tyč, které se chytají stojící cestující, ale která je přímo v dráze nástupu vozíčkáře.

Nízkopodlažní tramvaje, kde člověk s vozíkem nebo maminka s kočárkem musí provést slalom mezi tyčemi, navíc jezdí hlavně v podzemním quasimetru. Tam mají dokonce přesně srovnané nástupiště s plošinou tramvaje. Nějak se ale zapomnělo na to, že vozíčkář nebo kočárek s dítětem se musí na ono nástupiště nějak dostat po kolech, která po schodech vedoucích dolů, špatně, ale opravdu špatně skákají.

Když navíc k nástupišti přijede starý tramvajový vůz jako v povrchové dopravě, s kočárkem typu "golfové hole" se dá nastoupit jen s odřenýma ušima - respektive kolečky. Dveřní prostor je totiž na karoserii tramvaje rozdělený sloupkem, který vytváří dva nástupní koridory široké asi jako statný člověk s batohem. Prodrat se dovnitř s kočárkem pro kojence je čirá fantazie.

Nejnovějším příkladem belgické nedomyšlenosti a nedotaženosti mohou být nové linky metra a supernový způsob dopravy na vypůjčených kolech. Už v dubnu změnil bruselský dopravní podnik vedení podzemních linek a s tím přišla i výměna informačních tabulí ukazujících dobu čekání na příjezd vlaku.

Na jejich spuštění čekali cestující 2 (!) měsíce. Nápis ve 3 jazycích místo informací o příjezdech vlaků v tom smyslu, že na instalaci systému se usilovně pracuje, byl už po pár dnech hodně okoukaný.

Dnes sice může cestující na panelech sledovat, ve které stanici právě souprava je, jenže oproti předchozím informačním panelům se už nedozví, za kolik minut má přijet do jeho stanice. Nové světélkující panely se tak staly poněkud drahou a zcela zbytečnou dekorací stanic, které by i tak potřebovaly rekonstrukci jako sůl.

Měl jsem v úmyslu začít využívat také nový systém výpůjčních cykloautomatů. Za předplatné je možné si u stojanu na ulici půjčit kolo a na podobném stanovišti jinde ve městě jej vrátit.

Město systém spustilo s velkou pompou na začátku května. Jenže na mnoha místech jsou stále vidět rozkopané chodníky s nainstalovanými držáky na kola a setmělými obrazovkami výpůjčních terminálů.

Mohl bych si tedy v centru města půjčit kolo a dojet na něm pohodlně domů. Problém je, že na nedodělaném stanovišti kousek od našeho domu je nemohu vrátit. Jásot radnice nad novou cyklopůjčovnou byl tedy jako oslava dokončení dálnice, na které chybí most přes údolí.

Vrtá mi hlavou, kde se v jinak docela rozumné Belgii tyto sklony k huráakcím vzaly. Možná jsou Belgičané nám, ve Střední a Východní Evropě, v tomto ohledu ještě víc podobní, než si jsou vůbec ochotní připustit.

Pavel Novák, Český rozhlas, Brusel