Během prvních let v klášteře jsem udělal nejvíc chyb a kotrmelců, vzpomíná kněz

Nejlepší psychoterapeutický výcvik může podle mě člověk zažít během deseti roků v klášteře nebo během několika dlouhých týdnů na moři. Co byl lepší sebezpyt pro vás, který máte tohle za sebou?

Tuto otázku jsem si pokládal už víckrát – co mě v životě zformovalo nebo posunulo. Člověk by možná chtěl nějaký rychlý návod „toto absolvuj, to tě posune“. Píší se o tom knihy, točí se filmy o existenčních zážitcích a prožitcích...

Kdybych měl říci co mě v životě posunlo nejvíc, je to asi život v klášteře, potom plachetnice – plavba přes Indický oceán a potom celá formace přes psychoterapeutickou komunitu, tzn. Daseinsanalytický výcvik, který jsem absolvoval u Jiřího Růžičky. To byly největší stopy, které mě v životě posunuly.

Čtěte také

Ateisty zbožňuju. Mají provokativní otázky a nutí mě nad nimi přemýšlet, říká Rabínka v zácviku

Do kláštera, ještě navíc v Rakousku, jste se dostal tak, že bylo potřeba ho zachránit. Když jste tam šel, věděl jste, že tam budete tak dlouho?

Vůbec ne. Klášter měli zachraňovat úplně jiní bratři, ale shodou okolností se to zrušilo a hledalo se narychlo, koho by tam poslali. Přišel za mnou provinciál, že mám jít do Rakouska do Retzu. Neuměl jsem německy, říkali: „Nevadí, naučíš se“. Poslali mě do Augsburgu na 4 měsíce kvůli jazyku. A 15 let jsem byl představeným kláštera a teď jsem tam rok farářem.

Pochopila jsem, že ze začátku jste v klášteře byli jenom dva...?

Ano. Přišli jsme do sedm set let starého kláštera, který má velkou tradici a význam pro region. Podle všeho ho založili ještě spolubratři svatého Dominika. Naší úlohou bylo zachovat tam život, ale byli jsme mladí a zjistili jsme, že život okolo toho kláštera není tak bohatý. Oproti tomu, co jsem zažíval na Slovensku, kde jsme od rána do večera měli co dělat a spával jsem někdy čtyři hodiny denně, jsem měl najednou pocit, že tam v podstatě nebylo potřeba nic dělat.

Takže „žádná práce“?

Nikdo vás nepotřebuje, ráno vstanete a nic. Je to zvláštní zážitek. První měsíce jsme si vychutnávali tu svobodu. Žili jsme v euforii, že si můžeme naplnit sny, které máme. Ale svobodu není jednoduché ustát. V tomto období, takové první tři čtyři roky v klášteře, když člověk zjistí, že vás nikdo nepotřebuje, nemáte co dělat, nemáte strukturu... to bylo období, kdy jsem udělal nejvíc chyb a kotrmelců v životě. Potom jsem se nějak restartoval a s Bohem jsem si to vybojoval.

Tady budeme do roka buď alkoholici, na psychiatrii, nebo se oženíme, odejdeme nebo budeme svatí. Tady není střední cesta.

Řekl jste, že jste si musel najít strukturu, ale že jste se dostal do momentu, že vás nikdo nepotřebuje, každému jste ukradený. To je pocit, se kterým v dnešní době spousta lidí bojuje. Jakým způsobem jste svoji užitečnost, své místo v klášteře hledal?

Když jsme přišli do kláštera a nasál jsem atmosféru, řekl jsem spolubratrovi: „Je to vážné. Tady budeme do roka buď alkoholici, na psychiatrii, nebo se oženíme, odejdeme nebo budeme svatí. Tady není střední cesta.“

Čtěte také

Strach se nedá odbourat, je potřeba se s ním skamarádit, nabádá psychoterapeutka

Když ráno vstaneme, musíme jít do práce, protože musíme platit účty, máme rodinu, děti. Ta struktura nás drží. Nadáváme na to, že je to stres, musíme to a to... Ale v podstatě nám to programuje život a mnohé věci nám to zjednodušuje. To, že ráno vstanete a nemusíte nic, jste úplně svobodný udělat s tím dnem a životem cokoli, je neuvěřitelná práce.

Vnitřně jsem se dopracoval k tomu, že toto je to, v jakém stavu nás chce Bůh – v takové absolutní svobodě. Abychom to nedělali kvůli tomu, že církev, řehole nebo lidi od nás něco chtějí... Ale abychom to dělali, protože to fakt chceme. To je takový obrovský objev vnitřní svobody, největší přerod. Z toho vznikne rozhodnutí, které je vnitřní, že tohle chceme dělat, nastartuje nás to a dá strukturu, která je z nitra.

Jaký psychologický experiment absolvoval na plachetnici? Jak se při plavbě zbavil strachu? A co si Peter Tavel myslí o letech na Mars? Poslechněte si celý rozhovor.