Americký sen na africký způsob
Na černý kontinent přišli jako chudí dělníci. Jejich potomci dnes tvoří bohatou střední třídu. Řeč je o Indech žijících v africké Keni. Jako úspěšní lidé ovšem nejsou v zemi příliš oblíbeni. A to i přesto, že se své nové vlasti, která jim zajistila úspěch, snaží pomáhat. Mnohdy víc než sami Afričané.
Blíží se poledne a před bránou se začínají scházet děti. Řadí se do zástupu a čekají, až se vrata konečně otevřou. Na dvoře mezitím vrcholí přípravy. Na stolech rostou hory krajíců chleba. V krabicích se hromadí ovoce a pečivo. Konečně je vše připraveno.
„Účastním se této akce už dvacet let, skoro od samého začátku. Tehdy jsme dávali každou neděli jídlo starým lidem, pak jsme ale viděli tu spoustu chudých dětí. Začali jsme dávat jídlo i jim. Nejdříve jich bylo tak dvě stě nebo tři sta, ale rychle se to rozkřiklo a teď jich chodí tak patnáct až osmnáct set,“ vysvětluje Baguandží Gupka.
Nejmladším dětem jsou dva nebo tři roky. Mnohé z nich jdou pěšky pro jídlo až 5 kilometrů. Půlroční kojence sem přinášejí na zádech jejich rodiče. „Scházíme se tady každou neděli už 27 let. Vždycky utratíme 35 tisíc šilinků (asi 7 tisíc korun). Někdy platíme z vlastní kapsy, někdy nám přispějí dárci. O peníze si nikdy neříkáme, Bůh je ale velký a vždycky nám nějakého dárce pošle,“ říká pan Deepak, podnikatel v realitách.
Tradiční rozdělování jídla může začít. Děti se řítí přes dvůr a řadí se před malým chrámem. Každé dítě dostane igelitovou tašku, která se začne plnit jídlem a pamlsky. Obchází jednotlivé stoly, které se prohýbají pod zásobami jídla. Do tašky nejprve putuje několik krajíců bílého chleba, na další zastávce oplatky, ovoce, limonáda i mléko.
Nad spořádaným průběhem rozdílení nedělního oběda dohlíží několik organizátorů s rákoskou v ruce. Když se kluci pokoušejí předbíhat, rákosku neváhají použít. „Chodíme sem každou neděli. Když není dost peněz od dárců, zaplatíme to z vlastní kapsy. Narodili jsme se a vyrostli v této zemi a chceme jí nějak pomoci. Je to jednoduché,“ vysvětluje pan Deepak.
Jak se vlastně Indové v Keni vzali? Většinou jde o potomky chudých dělníků, kteří sem byli v dobách britské kolonie přivezeni na stavbu železnice. „První Indové přijeli do Keni na konci 19. století, aby pracovali na železnici z Mombasy na pobřeží Keni nahoru do Ugandy. Za nimi následovali drobní obchodníci, kteří zásobovali dělníky jídlem a nejrůznějšími potřebami,“ říká Rhodia Mann, potomkyně bílých vystěhovalců, která se v Keňi už narodila.
Drobní indičtí obchodníci se postupně stávali většími a většími byznysmeny a začali formovat střední třídu – mezi chudými Keňany na spodku společnosti a bílými kolonisty na vrcholu. „Ze středu indické komunity vzešla řada lékařů a právníků. Jejich přínos celé společnosti je opravdu velký,“ zdůrazňuje Rhodia Mann.
První indičtí dělníci, kteří přišli do Kani, byli přitom kuliové – námezdní síly, které se příliš nelišily od otroků. Většina z těch, kdo zůstali, se však vypracovala. „Rozjeli malé obchůdky, pracovali a z mnohých z nich se pomalu stali dokonce milionáři. Vlastní velké průmyslové továrny a obchody. Naše děti dnes žijí v Americe, Velké Británii nebo Kanadě. Můj otec sem přijel až v roce v roce 1922, já se narodil už tady,“ říká Baguandží Gupka.
Potomci nevzdělaných kuliů dnes tvoří ekonomickou i intelektuální elitu země. Ovšem nebylo tomu tak vždy. „Byl jsem v šesté třídě, když mi otec řekl: ,Umíš číst, psát, počítat. Co potřebuješ víc? Pojď se mnou pracovat v mém obchodě.‘ Prodávali jsme potraviny a žili spokojeně. Pak jsem se oženil, a když děti povyrostly, dal jsem je na školy. Já už vzdělání nepotřebuji, ale všechny mé děti mají vysokoškolské vzdělání. Vzdělání je to, co může každou zemi pozvednout,“ vypráví.
Po více než sto letech udržují Indové v Keni stále své tradice. A to i přesto, že jsou hrdými Keňany a dluh nové vlasti, která jim umožnila jejich úspěch, se snaží splácet. „Měl jsem v životě štěstí, vydělal jsem si dost i na stáří. Kdybych měl víc peněz, pomáhal bych ještě víc,“ říká Baguandží Gupka. Je mu už 84 let, ale chodí sem každou neděli. „Jsem šťastný, že jsem užitečný a mohu pomáhat lidem,“ dodává k tomu.
„Máme svého guru, duchovního vůdce a ten říká: ,Bůh nám dal šťastný a spokojený život, snažte se proto pomáhat místním lidem.‘ Kolem nás bydlí řada bohatých lidí, přední politici… Nikdy nám žádný z nich nepřispěl. Slibují, jen když se blíží volby. Po nich se zase stará každý sám o sebe,“ shrnuje nepříznivé poměry Ind.
Jak už to však bývá, svět oplácí nevděkem. Indové nejsou v Keni, coby úspěšná a viditelná skupina obyvatel, zrovna oblíbení a v případě násilností jsou jako oběti většinou první na řadě. A tak jejich řady řídnou. Především mladí lidé se z Keni stěhují a míří do Evropy, Ameriky nebo Austrálie.
„Dnes není v Keni moc bezpečno. Je tady mnoho gangů, které přepadají lidi, loupí a okrádají je. Proto odsud lidé odcházejí. Kdyby tu bylo bezpečno, zůstali bychom. Tři čtvrtiny lidí se už vystěhovaly. I celá moje rodina je ve Velké Británii,“ nejde pro příklad daleko Baguandží Gupka. Starší generace však zůstává, a jak říkají, příští neděli budou v rozdělování potravin zase pokračovat.
Zvětšit mapu: Nairobi, Keňa
