Alica Štefančíková: slovenská ředitelka české galerie

Host (Alica Štefančíková): Moje sestra po úmrtí našich rodičů se odstěhovala do Prahy a já jsem zůstala sama, pravda s bratrem, kterej ale měl rodinu už, a tak jsem se rozhodla následovat moji sestru do Čech.

Moderátor (Jana Klusáková): Kolik vám bylo?

Host (Alica Štefančíková): Třicet.

Moderátor (Jana Klusáková): Je vám u nás dobře?

Host (Alica Štefančíková): Mnohdy ano, mnohdy je to těžší.

Moderátor (Jana Klusáková): A těžší je to proto, že je život těžký anebo proto, že Slovenka žije v Čechách?

Host (Alica Štefančíková): Myslím, že proto, že je život těžký a mentalita je samozřejmě jiná, ale jsou na obou stranách, jak na straně Slováků, tak na straně Čechů mnohé pozitivní rysy, i ty negativní a teď je důležité najít ten kontakt tam, kde nedochází ke střetům. Obecné lidské vlastnosti jsou všude stejné, takže závist a nevraživost a řevnivost, ta je všude stejná, jen se projevuje jinak.

Moderátor (Jana Klusáková): A v čem byste viděla ten úhlavní rozdíl mezi námi a Slováky?

Host (Alica Štefančíková): V určitém druhu otevřenosti a v určitém druhu přímosti v jednání.

Moderátor (Jana Klusáková): Tedy jak jsem to pochopila, tak vy jste ti otevřenější a přímější?

Host (Alica Štefančíková): Ale to nemusí být vždycky to pozitivní.

Moderátor (Jana Klusáková): Předhodil vám někdy někdo, že tady jako Slovenka nemáte co dělat?

Host (Alica Štefančíková): Ne.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak jdou roky, člověk má tendenci mladá léta si trochu idealizovat. A to je úvod k otázce. Měla jste pěkné mládí?

Host (Alica Štefančíková): Měla jsem krásné dětství v milované rodině, v milující rodině, ale bohužel rodiče brzo odešli, tak to zas až tak veselé nebylo.

Moderátor (Jana Klusáková): Řekněme zdvořile, Alice, já vám teda těžko mohu říkat, Alico, nevadí vám to, že vám budu říkat Alice po česku?

Host (Alica Štefančíková): Můžete mi říkat jakkoliv, ve škole mi říkali Aličko.

Moderátor (Jana Klusáková): Tak já řeknu nezdvořile, že jste ve věku, o kterém se říká, mládí pryč, do penze daleko. Vidíte na tomhle věku také nějaké výhody?

Host (Alica Štefančíková): Momentálně ne.

Moderátor (Jana Klusáková): Studovala jste v Bratislavě nebo v Praze?

Host (Alica Štefančíková): V Brně.

Moderátor (Jana Klusáková): Na půl cesty. Byla to pěkná studia?

Host (Alica Štefančíková): Krásná.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdy jste se rozhodla pro obor dějin umění?

Host (Alica Štefančíková): Po ukončení střední umělecké průmyslové školy jsem se nedostala na školu výtvarného směru, pracovala jsem rok v archeologickém ústavu a pak mě přesvědčila moje milovaná tetička Helena, abych zkusila dějiny umění.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže vy jste původně chtěla dělat výtvarné umění prakticky. Vy jste chtěla být malířka?

Host (Alica Štefančíková): Grafička.

Moderátor (Jana Klusáková): Malujete si někdy? Kreslíte si?

Host (Alica Štefančíková): Už na to není čas.

Moderátor (Jana Klusáková): Učí se kunsthistorici ve škole kreslit popřípadě malovat?

Host (Alica Štefančíková): Ne.

Moderátor (Jana Klusáková): Není to chyba?

Host (Alica Štefančíková): Je.

Moderátor (Jana Klusáková): Protože malíři ve škole dějiny umění přece studují, že?

Host (Alica Štefančíková): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Když mně budete, paní ředitelko Štefančíková, takhle odpovídat, tak my těch 20 minut nikdy nenatočíme. Když jste studovala, představovala jste si, čím konkrétně byste chtěla být, co byste chtěla dělat po absolutoriu?

Host (Alica Štefančíková): Na škole jsem se zabývala středověkou architekturou a vždycky jsem měla ze všeho nejradši architekturu, chtěla jsem pracovat v památkové péči, což se mi částečně podařilo, ale bohužel setrvala jsem tam pouze dva roky.

Moderátor (Jana Klusáková): Nestane se, že byste zalitovala, že jste nestudovala něco, jak bych to řekla, nějaký takzvaně praktičtější obor, třeba práva?

Host (Alica Štefančíková): To asi ne, spíš možná lituji toho, že jsem nestudovala tu grafiku, ale nebyla k tomu možnost.

Moderátor (Jana Klusáková): No, oni to grafici taky nemají zrovna snadné.

Host (Alica Štefančíková): Ne, ale je to zajímavá práce.

Moderátor (Jana Klusáková): Máte přehled o tom, co dnes dělají vaši kolegové z téhož oboru, který jste studovala vy, z vysoké školy?

Host (Alica Štefančíková): O většině z nich mám přehled a jsou to zaměstnanci muzeí, galerií, kasteláni a podobně. Většinou pracují v oboru.

Moderátor (Jana Klusáková): Jsou spokojení?

Host (Alica Štefančíková): Mnozí dezertovali od svého původního zaměstnání, ale těžko říct, myslím, že buď jsou spokojení nebo nejsou a od svého povolání neočekávali velkou spokojenost. Ve škole, jak se říká, ve škole nás učili nebo ve škole nám říkali, že my jsme ti, kteří připravují práci pro další a další generace, nejsme ti, kteří za svou kariéru dosáhnou těch největších úspěchů a výsledků, protože naše práce je práce vědecká, badatelská práce a kterou není vidět. A která je na takzvanou dlouhou trať.

Moderátor (Jana Klusáková): Jaký je vztah mezi praktickými umělci a mezi kunsthistoriky?

Host (Alica Štefančíková): Když bych měla mluvit za sebe, tak já konkrétně mám s výtvarníky myslím velmi dobré vztahy, protože si jejich práce vážím a nesnažím se prosazovat při přípravách výstav, ale vím o tom, že je určitá řevnivost mezi kunsthistoriky a výtvarníky, kdy jako kunsthistorici mají pocit, že by se měli zhostit svého úkolu jakýmsi uměleckým způsobem.

Moderátor (Jana Klusáková): A v čem ten jejich úkol spočívá? Kdybyste to měla nějak srozumitelně říct.

Host (Alica Štefančíková): Kunsthistorik by měl představit to dílo jednotlivého autora nebo více autorů nebo některé epochy tak a v takovém světle v jakém ho nevidí ani ten sám autor. Čili v tom nejlepším.

Moderátor (Jana Klusáková): Kunsthistorik česky řečeno říká, co tím chtěl malíř říci tím obrazem?

Host (Alica Štefančíková): Může se mu to podařit.

Moderátor (Jana Klusáková): A dokonce se mu to může podařit i tak, jak to třeba ten malíř netuší?

Host (Alica Štefančíková): Ano a tomu malíři to nemusí vadit, naopak. Pak se dílo zdařilo.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy máte velice živý vztah k modernímu umění a tak se vás zeptám, protože naši posluchači mají rádi konkrétní jména, máme my dnes v Čechách, v České republice, nějakého malíře opravdu zvučného jména i na mezinárodním poli?

Host (Alica Štefančíková): Každopádně je jich víc, záleží, jestli se ptáte na malíře nebo umělce předválečné nebo současné. Pan ředitel Národní galerie Milan Knížák jmenoval neboli učinil výběr nejvýznamnějších současně žijících umělců.

Moderátor (Jana Klusáková): A ten výběr je pro vás závazný?

Host (Alica Štefančíková): Lze se s ním ztotožnit, nemusí být závazný a může být širší.

Moderátor (Jana Klusáková): No, ale tak vy jste nejmenovala, tak já vás poprosím aspoň nějakého jednoho pána, jednu dámu, řekla byste? Pokud je to otázka netaktní, protože přece jenom jste ředitelka galerie, tak na ní netrvám.

Host (Alica Štefančíková): Neexistuje jeden nejlepší.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vám představujeme doktorku Alici Štefánčíkovou, ředitelku Galerie Benedikta Rejta v Lounech. V Lounech žijete, Alice, od roku 1988, tedy už 17 let. To už jste bezmála Louňanka. Říká se Louňanka?

Host (Alica Štefančíková): Snad Louňačka, myslím.

Moderátor (Jana Klusáková): Připadáte si tak, že jste Louňačka?

Host (Alica Štefančíková): Teď mě napadá, že ano, protože už mám taky své mrtvé na hřbitově nedaleko Loun.

Moderátor (Jana Klusáková): A kde jste se narodila?

Host (Alica Štefančíková): V Trebišové nedaleko Košic.

Moderátor (Jana Klusáková): Jezdíte tam?

Host (Alica Štefančíková): Už velmi sporadicky.

Moderátor (Jana Klusáková): Jezdíte na Slovensko?

Host (Alica Štefančíková): Jezdím.

Moderátor (Jana Klusáková): S jakými pocity?

Host (Alica Štefančíková): Ty pocity se neodlišují od pocitu, které jsem měla, když jsem dojížděla do Brna na studia.

Moderátor (Jana Klusáková): A ta hranice vám nevadí?

Host (Alica Štefančíková): Nevnímám ji, ale vadí mi.

Moderátor (Jana Klusáková): A má pro vás následující otázku, schází vám něco v Lounech?

Host (Alica Štefančíková): Porozumění.

Moderátor (Jana Klusáková): A naopak, máte tam něčeho nadbytek?

Host (Alica Štefančíková): Možná určitého nepochopení.

Moderátor (Jana Klusáková): Zkuste, Alice, tohle město Louny představit někomu, kdo tam nikdy nebyl.

Host (Alica Štefančíková): Je to krásné město neboť kdysi to bylo velmi krásné město, velmi progresivní město v krásném prostředí. Jednak je lemované nádhernou krajinou Českého středohoří, jedná se o utuhlé sopečné přívodní dráhy, které zvrásnily krajinu v třetihorách, ale ty měkké druhohorní sedimenty v dobách ledových a meziledových odvětraly, čili čedičové sopouchy zůstaly odhalené a tahle oblast je ve srážkovém stínu, samotný čedič odpuzuje srážky a tak na těchto kopcích zůstala zachovaná velmi zajímavá a různorodá stepní flóra.

Moderátor (Jana Klusáková): Já myslela, že jste kunsthistorička a vy jste geoložka.

Host (Alica Štefančíková): Nejsem geoložka, zabývala jsem se jak krajinou, tak květenstvím okolním, protože takzvaná lounská krajinářská škola, kam patří ti světoví umělci, jak jste se mě na ně ptala a jako je Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, ale i Kamil Linhart a Václav Jíra, pocházejí z Loun a žijí v Lounech, považují krajinu za svoji inspiraci, ač to na první pohled takhle nevypadá. Je to tak a proto jsem se snažila prozkoumat v čem to vlastně spočívá a přišla jsem na to, že linie středočeských kopců jsou vlastně velmi abstraktními geometrickými útvary, které mohly samozřejmě tvorbu těchto umělců velmi výrazně ovlivnit.

Moderátor (Jana Klusáková): To jste nám řekla moc krásně o okolí města a teď se přece jenom vraťme do města. Co je tam zajímavého?

Host (Alica Štefančíková): Je to středověké město, které bylo jako všechna jiná města obehnané hradbami a na poměrně malé rozloze a takže tu nacházíme architekturu středověkou a barokní, za hradbami v okolí Loun vznikala nádherná funkcionalistická architektura. Je tam několik velmi výjimečných staveb a uvedu jenom některé z nich. To je pošta od slavného architekta Otakara Novotného nebo slavná Kotěrova kolonie, bohužel památková péče nepečuje o tuto kolonii tak, jak by měla.

Moderátor (Jana Klusáková): Já jsem byla v Lounech poprvé před dvěma roky. Jela jsem za ředitelem lounské knihovny, Ivo Markvartem, mužem mnoha záslužných aktivit. Minulý týden jsem se dozvěděla, že Ivo Markvart je bohužel po smrti. Nějaký lump ho prý srazil z kola a ujel. Vy jste Iva znala dobře. Řekněte o něm něco.

Host (Alica Štefančíková): Byl to v Lounech můj nejlepší přítel a měla jsem ho velice ráda a velice jsem ho ctila a vážila se všech jeho aktivit i jeho lidských vlastností a jak říká náš společný kamarád, byl to jednoznačně kladný hrdina.

Moderátor (Jana Klusáková): A právě Ivo Markvart mě zavedl k vám do Galerie Benedikta Rejta. Když jsem tu velkolepou stavbu uprostřed Loun uviděla, zdálo se mi, že se mi zdá. Tuhle chloubu města jistě obdivují znalci ze široka zdaleka.

Host (Alica Štefančíková): Ze široka z daleka ano, z ciziny, ze všech jiných měst.

Moderátor (Jana Klusáková): Jako bych slyšela ve vašem hlase, že ti z blízka jí moc neobdivují.

Host (Alica Štefančíková): Myslím, že s tou stavbou bylo město trošku nebo obyvatelé města byli trošku překvapeni, dost těžko se s ní vyrovnávali. Když vzpomenu na velmi negativní články po otevření té galerie, tak si ale dnes musím říct, že už ta doba je snad zažehnaná a dnes pociťujeme ze strany místních obyvatel spíš určitou lhostejnost, ale i to se pomalu mění, už si k nám nacházejí cestu i školy.

Moderátor (Jana Klusáková): I vnitřní prostory jsou jedinečné a vy tam, Alice, umíte vystavovat. Naposledy jsem u vás viděla výstavu Karla Malicha, to byla krása. A hodně se o ní psalo. Co tam máte teď?

Host (Alica Štefančíková): Teď tam máme výstavu ze sbírek galerie, jmenuje se Nekonstruktivismus a Op Art. Chtěli jsme představit čím se galerie ve své akviziční činnosti zabývá. Takzvanými konstruktivními tendencemi. Jedná se zejména o umění zcela abstraktní, čili nezobrazující, které po válce vyšlo ze všech předválečných utopických směrů.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy tedy nejdete zrovna vstříc vkusu okresního města. Ti by tam jistě rádi viděli třeba Josefa Ladu.

Host (Alica Štefančíková): Máte naprostou pravdu, zvolili jsme těžší cestu, pravda je, že ty tlaky i ze strany zřizovatele, abychom vystavovali takzvané líbivější věci nebo to čemu místní obyvatelé budou takzvaně rozumět, ale já na to nechci slyšet, protože si myslím, že rozumí i tomu.

Moderátor (Jana Klusáková): A co ještě letos připravujete?

Host (Alica Štefančíková): Připravujeme výstavu Huga Remartiniho, kdy představíme jeho neznámé modely krajin, určitých ideálních krajin a tyto modely velmi komorní zvětšíme po životní velikost, takže návštěvník se bude moci procházet těma krajinami a zažít tu jejich snovou atmosféru, zažít to, co již minulo, co už se nevrátí, ale zanechalo v nás to nesmírné štěstí.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdy to bude, kdy bude vernisáž?

Host (Alica Štefančíková): Vernisáž by měla být počátkem listopadu.

Moderátor (Jana Klusáková): A otázka na závěr. Kdybyste měla, Alice, chytila v Ohři v Lounech zlatou rybku a mohla mít jedno přání. Copak byste chtěla?

Host (Alica Štefančíková): Přála bych si, aby Galerie Benedikta Rejta byla dle původního plánu dostavěna až k voliční frontě.

Moderátor (Jana Klusáková): A kolik by ta dostavba stála?

Host (Alica Štefančíková): Hrubým odhadem 50 milionů.

Moderátor (Jana Klusáková): Vážení posluchači, dnes jsme vám představili doktorku Alici Štefančíkovou, ředitelku Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.