Africký supermarket

Tvrdili, že mají pro nás v autobuse místo, ale představa Etiopanů o místě k sezení se od té naší opravdu liší. Čtvrtou hodinu sedím na vařícím motoru, nemůžu se opřít a nohy mi drtí spolucestující. V duchu si slibuji, že už nepojedu do Afriky, a nahlas nadávám na cestu, vedro a etiopského autobusáka, který nám prodal lístky za dvojitou cenu.

Sedím tváří v tvář ženě z kmene Mursi, má velké hliněné talířky v ušních boltcích, ale talířek ve spodním rtu ji chybí. Pohled na plandající ret a bezzubá ústa mi k veselosti nepřidává. Takhle jsem si první setkání s nejznámějším etiopským kmenem nepředstavovala, snad uvidím jiné vyšperkované Mursie.

Po deseti hodinách mučivé cesty konečně stavíme v Jinkce, vstupní bráně do oblasti domorodých kmenů. Pokračovat můžeme jen v džípu. Obavy, zvídavost a touha po fotografickém úlovku mě zaměstnávají celou cestu. Ve vesnici Mursiů nás náš průvodce varuje: "Já budu mluvit, nevyndavej foťák, musíme se spřátelit." Vystupuji z auta a už odháním houf dětí. Jaképak kamarádění, chtějí, abych je fotila. Je to tak pokaždé.

Strážce s kalašnikovem, kterého jsme zaplatili, aby nás chránil, přebírá velení. Celá vesnice už stojí v pozoru, ze strážce se stává zkušený obchodník. Dítě 5 birrů, žena 7, žena s dítětem a bojovník se samopalem 10. Nechtěla jsem do Mursi marketu. Ale když už jsme tady, dostaneme slevu? Mursiové se radí, strážce počítá, kolik by nás stála fotka celé vesnice.Vítězoslavně oznamují, že za foto budou chtít jen 175 birrů. Copak nejsme kamarádi? Chtěla jsem fotku, místo toho jsem poznala, jak peníze dokáží zkazit hrdé bojovníky. Sbohem africká romantiko.

Tato reportáž se uchází o vaši přízeň v soutěži Zápisníku zahraničních zpravodajů. Pro své hodnocení můžete využít známkování pod textem - systém je stejný jako ve škole. Reportáže zaslané ve třetím kole soutěže můžete hodnotit v červnu 2009. Další informace uslyšíte ve vysílání ČRo 1 - Radiožurnálu každou sobotu a neděli po 10. a 22. hodině.