Adoptování dětí na dálku

Marek JANÁČ:
Adopce na dálku je aktivita, se kterou zhruba před dvaceti lety přišly velké mezinárodní organizace. V zahraničí se této aktivitě říká sponzorování dítěte. Rodič v takzvané bohaté zemi si vybere dítě, na které ročně přispívá určitou částkou, která se liší podle cílové země. Zpravidla jde o částku od pěti do osmi tisíc korun, za kterou je dítěti financována školní docházka, jinak v zemi špatně dostupná. Dárci z České republiky tak po světě podporují na pětadvacet tisíc dětí.

Veronika VRECKIONOVÁ:
Když chce člověk někde pomáhat, tak vlastně většinou jsem přemýšlela o tom, že takové ty plošné pomoci, kdy někam posíláte peníze, nebývají moc účinné.

Marek JANÁČ:
Vysvětluje Veronika Vreckionová, která na dálku adoptovala jedenáctiletého chlapce v Indii a vysvětluje, to ji k tomuto kroku vedlo.

Veronika VRECKIONOVÁ:
Já jsem vlastně tenkrát vybírala i tak trošku ze sobeckých důvodů, protože mám stejně starého syna a myslím si, že vlastně dětem je velmi těžké říkat, jak kolik lidí, když to říkáte na čísla, žije v bídě a vůbec si to neumí představit. Vlastně na tom konkrétním lidském osudu si myslím, že to trošku líp pochopí, tak proto vlastně jsem chtěla chlapce ve věku svého syna.

Marek JANÁČ:
Jakkoliv bohulibý je záměr lidí pomáhat chudým oblastem, řada lidí se stále bojí zneužívání vlastních peněz lichváře.

Pavla GOMBA, ředitelka českého výboru UNICEF:
Já si myslím, že kdybych nepracovala v Zimbabwe a žít tam také nějakou dobu, tak je možné, že bych i já měla nějaké dítě adoptované.

Marek JANÁČ:
Vysvětluje ředitelka České UNICEF Pavla Gomba své výhrady k systému adopcí na dálku.

Pavla GOMBA, ředitelka českého výboru UNICEF:
Ve městě, ve kterém jsem tehdy žila, vlastně nejbohatší rodinou byli Indové, kteří tam prodávali školní uniformy. Školní uniforma je poměrně drahá věc a nevýhodou je, že z ní téměř každý rok dítě vyroste a v rozvojových zemích se dá říct, že je to taková základní překážka pro to, proč tolik dětí do školy nechodí.

Marek JANÁČ:
Pavla Gomba tvrdí, že je třeba bojovat proti systémům, které chudé rodiny nutí kupovat drahé uniformy a dokládá to například Rwandou, kde školní uniforma stála na naše peníze tři sta korun, zatímco školné jen dvacet korun na celý rok.

Pavla GOMBA, ředitelka českého výboru UNICEF:
Nikdy se na světě nevybere tolik, aby pro všechny děti bylo dostatek uniforem a prostě dostatek na školné, ale pokud se tedy tahle překážka zruší a odstraní, tak je možné dostat do školních lavic téměř všechny děti. Jenom abych třeba řekla konkrétní příklad, kde se to v posledních pěti letech podařilo, tak jednou z těch zemí je Uganda, kde během jednoho jediného roku se školní docházka dvojnásobila. Tam bylo zrušeno školné do čtyř dětí na rodinu.

Marek JANÁČ:
V posledních dvou letech zrušila školné na základních školách také Keňa. Zkušenost ze zemí, kde je povinná školní docházka bezplatná, ale také nejsou právě povzbudivé.

Táňa BEDNÁŘOVÁ, Humanistické hnutí:
Těch škol je nedostatek a jen pro příklad, třeba v jedné státní škole může být i sto padesát dětí.

Marek JANÁČ:
Mluví z vlastní zkušenosti s Africkou Guineou Táňa Bednářová z Humanistického hnutí.

Táňa BEDNÁŘOVÁ, Humanistické hnutí:
Tam už vlastně učitel se stává spíše hlídačem než učitelem. Může se stát, že i třeba jeden žák je vyvolán jednou za rok. Prostě kvalita je velmi nízká, protože v současné situaci stát přestal přispívat dostatečně na tyto státní školy, takže je takové nepsané pravidlo, že se požaduje i nějaký příspěvek od rodičů těchto dětí.

Jarmila KABÁTOVÁ, rozvojové středisko Arcidiecézní charity Praha:
Ano, znám stanovisko UNICEF k této problematice a mohu s ním jedině souhlasit.

Marek JANÁČ:
Hovoří Jarmila Kabátová, vedoucí rozvojového střediska arcidiecézní charity Praha.

Jarmila KABÁTOVÁ, rozvojové středisko Arcidiecézní charity Praha:
Protože vím z naší zkušenosti, ale hlavně ze zkušenosti zemí západní Evropy některých organizací, které se zabývaly projektem adopce na dálku, že pomoc konkrétním jednotlivcům může vést k tomu, když je dělána necitlivě, že vytváříme vlastně elitu dětí, kteří se můžou cítit i povýšeně nad ostatní děti, že jsou podporováni, že mají ty a ty benefity, protože my dáváme velký důraz na to, abychom nevyzdvihovali jednotlivce nad ostatní, aby ta pomoc byla dělána citlivě, aby děti dostaly opravdu, jak jsem zmínila, jenom tu příležitost studovat a zbytek, aby bylo na jejich aktivitě, jejich píli.

Marek JANÁČ:
Pro systém adopcí na dálku jsou krom už zmíněných rizik nebezpeční také někteří dárci, zvláště ti, kteří od sponzoringu dítěte, kdesi v dálce, čekají velmi silné citové pouto.

Jarmila KABÁTOVÁ, rozvojové středisko Arcidiecézní charity Praha:
Protože to může dítěti, jak my otevřeně říkáme, i uškodit. To znamená, když dárce začne dítěti psát dopisy, zvát ho do České republiky, nabízet peníze nebo vůbec cokoliv, dar nad rámec projektu, začne mu jiným způsobem naznačovat, že se o něj postará, tak tohle všechno může dítěti uškodit, protože dítě může snadno získat dojem, že tento bohatý Evropan, který se deklaruje, že je strýček, tetička, ho v budoucnu zajistí a dítě přestává mít svoji vlastní aktivitu. Začne pasivně očekávat nějakou pomoc zvenčí, a to je právě opak toho, kam projekt adopce na dálku směřuje.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON I.T., s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.