54. den. Uprostřed parku a noci, v budoucím baru a pole plné okurek

20. srpen 2013
Michal Schneider

Noci v Čížově bývají veselé. Spíš bych ale asi měl říct noci u Michala a Marie bývají veselé. Jako by se kulturní život soustřeďoval právě do chalupy, kterou před lety postavili a kde se natrvalo usadili. Už jsem tu pár večírků zažil, takže ze mě mluví zkušenost. Michal je fotograf, a tak si po letech přejíždění do města pronajal v Čížově od Národního parku Podyjí dvůr s další chalupou, kam přestěhoval grafické studio a kde vybudoval Galerii Lesovnu.

V Lesovně ještě před dvěma lety sídlili hajní, proto ten název. Teď tu Michal rozvěsil fotografie z Ománu, kde byl s přírodovědci fotografovat živočichy. To je vlastně hlavní důvod, proč galerii otevřel. Aby měl kde vystavovat snímky své a svých přátel. „Už se ozvali další zájemci, “ říká Michal a ukazuje do stodoly, kde má zaparkovanou loď. „Tady bude časem bar,“ plánuje.

Nápady se Michalovi honí hlavou a vzhledem k tomu, že nemá daleko k činu, nepochybuji o tom, že stodolu vyklidí a bar do příštího roku postaví. Když už o tom píšu jako o definitivní věci, tak na tom musí máknout.

V Čížově žije pár desítek trvale přihlášených obyvatel, turisté sem přijdou jenom v létě, jinak je tu pusto. Pro galerii to nejsou úplně ideální podmínky. Ale Michal má jasno: „Tady jsem doma a nechci nikam jezdit. Ať lidé jezdí sem.“

Když napadne sníh, učí se děti doma

Michal má doma tři syny a partnerku Marii. Oba jsou skvělí hostitelé a dost je to baví. Když v noci zjistili, že na autobusové zastávce zpívají dva školené hlasy, okamžitě je pozvali domů, a tak nás tam s kytarami a vozembouchem vyřvávalo skoro deset, o dětech nemluvě.

Marie a Michal v kuchyni

Děti Marie posílá do vlastní školky a školy, které založila s kamarádkou. Když napadne sníh nebo je obzvlášť hezky nebo zkrátka usoudí, že do Znojma nemá cenu jezdit, děti se učí doma.

Čížov je však vesnice zajímavá i z jiných důvodů. Hospoda je tu sice jenom jedna a funguje pořádně jenom v létě, ale je solidní, útulná a vede odsud cesta na skvělou vyhlídku nad Dyjí.

Vyhlídka se jmenuje hardeggská, leží vysoko nad řekou a městečko Hardegg vypadá z té výšky velmi pohádkově. Silnice vede z Čížova prudce dolů a končí na mostě, kam vozidla nesmějí. Do Hardeggu mohou pouze pěší a cyklisté. Pěkný výlet. Pokračovat lze přes Rakousko do vinic kolem Znojma.

Okurek znojemský

Ke Znojmu patří víno, ale i okurky. S vínem je to celkem jasné, vinařství tu kvete a zkoumavý turista si přijde na své v podstatě kdekoliv. Mně se nejvíc líbí vinice a sklípky z východní strany přilepené k národnímu parku. Dokonce jsou tu jediné vinice uvnitř národního parku.

Znojemská okurka

Kolem Dyje roste nejenom víno, ale i okurky. Plazí se po fóliích, pod kterými je schovaný důmyslný zavlažovací systém a těší se do nálevu.

S nálevem je to složitější a se značkou Znojemská okurka ještě víc. Když po zpackané privatizaci zanikla jediná konzervárna, která vyráběla proslulé Znojemské okurky, licenci koupil velkovýrobce a začal vyrábět Znojemské okurky 100 kilometrů od Znojma. Kdo ví, z jakých okurek. Může se občas stát, že i ze znojemských.

Já už ty okurky nemůžu večer ani vidět

Pěstitelka zeleniny Dagmar Prekopová nepochybuje, že Znojemské okurky se vyrábějí z okurek z jižní Moravy. Sama je pěstuje v Tasovicích na břehu Dyje a také je označuje jako znojemské. „Pěstujeme na Znojemsku, tak jsou znojemské,“ říká rozhodně na poli, kde se povalují ostnité nakládačky.

Paní Prekopová je chtěla sklidit, ale bouře byla silnější a kroupy zničily dvě třetiny úrody. A to pěstuje okurky na sedmi hektarech.

Takhle se sklízí

Odrůda, kterou pěstují Prekopovi, není znojemská ani moravská. Je holandská a hlavní roli hraje estetický rozměr. Zákazníci chtějí pěkné okurky jednu jako druhou. Spíš to však chtějí zpracovatelé, aby se mohly stroje rychle otáčet. Různé velikosti okurek jsou na překážku. Na zavařování nemají zelináři čas. „Ráno jdeme na šestou a před setměním domů,“ říká Dagmar Prekopová mladší a její matka dodává: „Já už ty okurky nemůžu večer ani vidět.“

Čtěte také