Život s pomluvou. Příběh filosofky, novinářky a političky Dani Horákové – 2. část
Když filosofka a signatářka Charty 77 Daňa Horáková odjížděla v březnu 1979 z Československa do Západního Německa, běžela už po Praze fáma, že je spolupracovnicí Státní bezpečnosti (StB).
Byla to absurdní situace, příznačná pro tehdejší dobu a komunistický svět: terčem pomluvy, kterou zřejmě vypustila StB, se stala žena, kterou tatáž tajná policie už několik let otravovala, ztrpčovala jí život a pokoušela se ji vyhnat z domova. Proti pomluvě, která brzy pronikla i za hranice, nebylo obrany.
Čtěte také
Ke vzpomínkám Dani Horákové (1947) se vracíme podruhé – první díl pořadu najdete zde. V úvodu této části snad stačí připomenout, že vystudovala filosofii na FF UK, absolvovala roční stáž na universitě v USA (1968/69), od počátku tzv. normalizace pořádala ve svém pražském bytě svobodné diskusní „salóny“ (jedny z prvních bytových seminářů) a spolu s Václavem Havlem vydávala až do svého odchodu ze země samizdatovou knižní Edici Expedice.
Státní bezpečnost se na Daňu Horákovou zaměřila poměrně brzy, v letech 1972-1973. Jako signatářka Charty 77 pak čelila obvyklým disidentským potížím: přišla o práci, byla předvolávána k výslechům a krátkodobě vězněna v cele předběžného zadržení, tajná policie u ní udělala domovní prohlídku, nasadila na ni „sledovačku“ a angažovala několik donašečů, kteří o ní podávali zprávy. Zájem posilovala skutečnost, že Daňa Horáková uměla jazyky a stýkala se se západními novináři a diplomaty.
Koncem 70. let začala StB na Daňu Horákovou tlačit, aby opustila Československo (zhruba ve stejné době vyháněla ze země disidenty v rámci tzv. akce Asanace). Daňa Horáková odejít nechtěla, říká, že se nakonec podvolila kvůli lásce k filmovému režisérovi Pavlu Juráčkovi, který rovněž podepsal Chartu 77, vzápětí odjel do Západního Německa, ale na rozdíl od naprosté většiny disidentů se směl vracet domů.
„Při poslední návštěvě na Vánoce 1978 estébáci Pavlovi vzali výjezdní doložku. A v lednu mu oznámili, že mu ji nevrátí, dokud si mě nevezme a nevyveze mě do Německa,“ vzpomíná Daňa Horáková: „Já jsem samozřejmě řekla, že nikam nepůjdu. Nechtěla jsem zradit, nechtěla jsem se nechat zlomit. A také jsem znala osud své matky, která v Čechách jako cizinka nebyla jenom šťastná (pozn.: matka Dani Horákové se narodila v Německu).
Pavel mě ale přemlouval a byl přitom neuvěřitelně šarmantní a více méně neodolatelný. Takže jsem jednoho krásného dne svolila, že se vezmeme. Abych řekla pravdu, já si ho samozřejmě chtěla vzít od prvního rande… Jenomže tohle byla jiná situace: Vzít si ho, ‚dostat ho pod čepec´, se rovnalo dezerci. Nehledě na to, že jsem netušila, co bych na tom Západě měla dělat, jak bych se měla živit…“
Svatba se konala ve čtvrtek 22. února 1979. Daně Horákové šel za svědka spisovatel Ludvík Vaculík, kterého požádala na poslední chvíli: „Při svatební oslavě u Pavla na Hvozdech byli všichni, kdo dorazili, kontrolováni uniformovanými policajty a ‚zajišťováni´ tajnými. A Pavel se převelice opil, vrazil mi dortík do obličeje a já, rovněž přiopilá, jsem ze zoufalství popadla svůj pas a vyhodila ho z okna do stráně. Strašně moc jsem nechtěla nikam jet… Ale stalo se, a to 24. března. Vyráželi jsme do Německa z Hvozdů, kde hlídkovaly žigulíky estébáků dohlížejících, jestli skutečně odjedeme.“
Tehdy už se mezi disidenty (některými) říkalo, alespoň to vyplývá z archivních dokumentů, že Daňa Horáková spolupracuje s StB. V roce 1980 vydal Ludvík Vaculík v samizdatu „deníkový“ román Český snář, knihu, psanou s nebývalou otevřeností. Okamžitě identifikovatelná postava Dani Horákové (v prvních vydáních se jmenovala Ella Horáková a Pavel Juráček jen K.) se v knize objevuje v řadě pasáží včetně popisu svatby a následného slavnostního oběda, jedna z podstatných zmínek je tato (rozhovor mezi Vaculíkem a jeho přítelkyní Zdenou):
„Včera jsem pravil Zdeně: ‚Jdu za svědka Horákové.“ – „Proč si nepozvala Václava?“ – „Správná otázka snad zní, koho si bere, nemyslíš?“ – „Koho si bere, to tuším: Rudu přeci.“ – „To tedy ne. K. Nechtějí ho pustit zpátky do Německa, dokud prý se neožení se slečnou Horákovou,“ vykládal jsem a zdálo se mi to v té chvíli blbší než předtím. – „Ona se tedy vdává na příkaz estébé? Takové násilí bych si taky dala líbit. Jiné zavírají, vyhazují z práce. Ellu šťastně provdají a pošlou do Německa. Není ti to divné?“ – „Nevím, proč by měla jen pro truc estébákům odmítat jediného chlapa, s kterým kdy chtěla opravdu být.“ – „A to by právě měla. To je jinak: všichni se od ní odvracejí a ona to řeší útěkem. Tím se přiznává.“ – „K čemu se přiznává?“ – „Prosím tě! Slyšels o tom dokumentu Charty, který se nemohl dostat estébákům do ruky jinak než od ní?“ – „Slyšel, ale nemám možnost si to ověřit.“ „Ověřili si to jiní! Stejně důvěryhodní lidé jako ty. Takže to nejsou jenom nějaké řeči.“ – „Měla bys pamatovat na to, co se může všecko říkat o tobě.“ – „Jenže tam mají někteří lidé přímo důkazy.“ „I to se jenom říká, že je mají,“ řekl jsem jako definitivní poslední slovo.“
Ludvík Vaculík Daňu Horákovou přímo neosočuje, jen zaznamenává, co se o ní říká. Přesto měla ta pasáž v Českém snáři na její život neblahý dopad, mnozí lidé vzali románový dialog jako důkaz kolujících podezření. Daňa Horáková v té době žila s Pavlem Juráčkem v Mnichově v dosti komplikované situaci (Juráček byl depresivní, nemohl pracovat, manželé měli existenční potíže a Daňa Horáková si přivydělávala k nevelkému stipendiu uklízením domu). V rozhovoru pro Paměť národa a Český rozhlas vzpomíná:
„Z toho (dialogu v Českém snáři – pozn. a.d.) pak vznikla celá ta aféra. Nehledě k tomu, že Státní bezpečnost už dlouho předtím vytvořila plán na rozšíření dezinformace, že jsem fízl, kterou distribuovala tak rafinovaně a úspěšně, že tomu řada lidí uvěřila. Jedni z mála, kdo mi věřili a hájili mě, byli Ruda (Slánský) a Vašek (Havel)… V Praze mi ta ‚nálepka´ komplikovala život, ale nemělo smysl ji vyvracet, takže jsem se o to ani nepokoušela… Ale když se to rozneslo po Mnichově, bylo to dost šílené… Jednoho dne, když jsem se vrátila z mytí schodů, mé tehdejší práce, nepřetržitě zvonil telefon. Různí Češi volali Pavlovi a říkali: ‚Máš doma fízla, opusť ji.´ Všichni ho začali litovat. I já jsem ho začala litovat a nabídla jsem mu, že se rozvedeme, abych ho ochránila.
Pavel Juráček o vás nepochyboval?
Věděl, že to je blbost. V tomhle ohledu mi věřil.
Jak jste na tu pomluvu reagovala?
V téhle situaci jsem si řekla, že nejlepší možnost reakce je nereagovat vůbec. Věděla jsem, že jakýkoli pokus takovou věc vyvracet vede k tomu, že se o tom dál mluví a diskutuje. Je to lavina, která se nedá zastavit.“
Z mezitím odtajněných archivních spisů žádná spolupráce Dani Horákové se Státní bezpečností nevyplývá – naopak z nich plyne, že na ni několik lidí donášelo. Plyne z nich také, že historik Karel Bartošek byl koncem 80. let přesvědčen, že Horáková je konfidentka, a svůj názor (opřený o spekulace) eufemisticky řečeno netajil. O tomto Bartoškově názoru a počínání však příznačně referuje konfident StB, který ho kdesi odposlechl…
Manželství Dani Horákové s režisérem Pavlem Juráčkem skončilo, když se Juráček v mizerném psychickém stavu v roce 1983 vrátil do Československa (v termínu, na který měl výjezdní povolení). Zemřel v Praze v květnu 1989. Daňa Horáková zůstala v Západním Německu (doma byla odsouzena za ilegální opuštění republiky). S počáteční pomocí přátel začala psát do bulvárního deníku Bild divadelní kritiky, postupně měla v celostátním vydání listu svou rubriku:
„Ačkoli Bild do té doby neměl kulturní rubriku, můj kulturní sloupek, Dana‘s Kulturstück, pak vycházel několikrát týdně. Časem se ukázalo, že lidé to nejen čtou, ale dokonce čtou rádi, do redakce chodila spousta čtenářských reakcí. Ale hlavně, díky tomu, že mi dávali rozhovory významní kulturní činitelé, začaly v Bildu inzerovat i kvalitnější značky a podniky. Inzerenti už neměli pocit, že Bild jsou ušmudlané noviny, o které si ušpiní prsty. Od jara 1983 už jsem pro Bild psala pravidelně. A za celou tu dobu se mi ani jednou nestalo, že by mě někdo cenzuroval. Měla jsem naprostou svobodu, neuvěřitelné pracovní podmínky.“
Z Dani Horákové se stala známá novinářka (Bild měl obrovskou čtenost), pracovala i v listech Bunte, BZ, v letech 2000-2001 působila jako zástupkyně šéfredaktora Welt am Sonntag). Po pádu komunismu se už do Československa nevrátila, měla v Německu zajištěnou existenci, měla svůj německý život. V roce 2002 ji oslovila nová zemská vláda v Hamburku – s nabídkou, aby zastávala funkci tzv. Kultursenatorin, de facto ministryně kultury. Tehdy se pomluva o spolupráci s komunistickou tajnou policií znovu vynořila:
„V den, kdy jsem se šla představit poslancům, kteří mě měli volit, vyšel v Süddeutsche Zeitung na straně tři celostránkový článek o mně s informací, že jsem fízl… Představte si, že se mám stát ministryní, stojím tváří v tvář asi šedesáti poslancům a všichni mají před sebou noviny, ve kterých stojí tohle. Nezbylo mi než říct, že to není pravda a že do večera budu moci předložit důkazy.
Německá tisková agentura DPA získala stanovisko od Václava Havla, že to je nesmysl, takže se to rychle vyvrátilo. Ale to pondělí je jedním z dnů, které bych nikdy nechtěla prožít znovu… Dlouho jsem pak uvažovala, jestli mám toho novináře ze Süddeutsche Zeitung žalovat, protože zveřejnil fámu a ani mě neoslovil, ani se nezeptal, jestli je to pravda. Ale řekla jsem si, že bude rozumnější investovat tu energii do něčeho pozitivního…“
Hamburskou ministryní kultury byla Daňa Horáková do roku 2004. Stále žije v Německu, píše knihy. V roce 2018 obdržela Cenu Ústavu pro studium totalitních režimů za svobodu, demokracii a lidská práva. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
