Takový punc jinakosti. Příběh signatářky Charty 77, novinářky, filosofky a političky Dani Horákové – 1. část
Jméno Dani Horákové se v českých masmédiích začalo ve větší míře objevovat poté, co nakladatelství TORST roku 2020 vydalo její knihu O Pavlovi, v níž se (mimo jiné) vyrovnává se svým vztahem k filmovému režisérovi a spisovateli Pavlu Juráčkovi, autorovi výjimečných Deníků.
Pro Daňu Horákovou byl ten milostný a manželský vztah v mnoha ohledech zásadní, přesto se Příběhy 20. století, věnované jejím vzpomínkám, týkají z velké části jiných věcí: rodiny, dětství, role v protikomunistické opozici, podílu na vydávání samizdatové Edice Expedice (do roku 1979 ji vytvářela s Václavem Havlem), života v Německu a tamní profesní dráhy, pomluvy o údajné spolupráci se Státní bezpečností.
Daňa Horáková je filosofka, novinářka (někdejší kulturní redaktorka Bildu a Berliner Zeitung, zástupkyně šéfredaktora Welt am Sonntag), spisovatelka, politička (Kultursenatorin neboli ministryně kultury Hamburku v letech 2002-2004).
Natočili jsme s ní pro Český rozhlas a Paměť národa asi šestihodinový rozhovor, z něhož se – jak už to bývá – do Příběhů 20. století dostanou jen malé části. Pořad jsme rozdělili na dva díly – druhý uslyšíte v neděli 10. prosince.
Daňa Horáková se narodila 27. března 1947 v saském Grünbachu německé matce Věře Rebece Rözl a českému otci Karlu Horákovi, který byl v říši totálně nasazen na práci. Karel Horák pocházel z katolické rodiny, z malého hospodářství v Sudicích na Moravě. Rodiče Věry Rebeky Rözl měli malou tkalcovnu, vyráběli záclony a odmítali nacismus.
V interview pro Paměť národa Daňa Horáková říká: „Celá matčina rodina byli žhaví, vroucí komunisté, kteří skutečně v komunismus věřili. Jako dítě jsem často slýchala historky třeba o svém strýci, který, když se vlády chopili nacisté, vyšplhal na tovární komín, vyvěsil tam rudou vlajku a byl za to zastřelen. Další strejda mě vodil po Buchenwaldu a říkal: ‚Tady mi vymlátili zuby, tady mi zlomili nohu.‘ Moje matka byla komunistka z celého srdce.“
Karel Horák si vzal Věru Rebeku Rözl 2. června 1945. Do Československa se s dvouletou dcerou natrvalo přestěhovali o čtyři roky později. Danina matka nemluvila česky.
Život v zemi, v níž mnozí lidé po válce Němce nenáviděli a z níž byla teprve nedávno vyhnána několikamiliónová německá menšina, pro ni byl obtížný: „V rodině se traduje situace, že matku její tchyně – tedy moje babička – zavedla do nějakého internačního tábora pro Němce. Tehdy, jako dítě školou povinné, jsem se na to neodvážila zeptat, navíc jsem měla v hlavě spoustu jiných věcí.
Nevím, zda to byl skutečně internační tábor. Prostě ji někam odšoupla a o mě se starala jakási teta. Pro mámu to i pak bylo dost tvrdé. Byla pořád sama. Sice se snažila naučit se česky, ale její čeština byla do konce života špatná. De facto neměla žádné přátele, protože kdo se v 50. letech odvážil kamarádit s Němkou? Nechodily k nám žádné návštěvy. Ale nikdy nedala najevo, že ji to trápí, uráží. Necítila se ublížená, zhrzená nebo zlomená, to ne, aspoň myslím. Ale v každém případě byla sama.“
Horákovi se zanedlouho přestěhovali od otcovy moravské rodiny do pražských Kunratic, kde se v roce 1952 narodila Danina sestra Lenka. Věra Rebeka pracovala v drůbežárně v Libuši, kde pomáhala úřednicím, Karel Horák studoval na vysoké škole ekonomii, ale studia nedokončil, snad proto, že se jako člen KSČ dostatečně neangažoval.
Vydělával si pak u soustruhu v pražské továrně Jawa. Jeho žena do KSČ nikdy nevstoupila. Daňa byla pionýrka a vychovávali ji v komunistickém duchu – na to, že „mezi partajními hesly a žitou skutečností je nepřekonatelný rozpor“ postupně přicházela sama.
Vzpomíná, že první zážitek, který jí nasvítil potíže, nastal asi v sedmé či osmé třídě, kdy zvítězila v šachovém turnaji, ale vítězkou vyhlásili spolužačku Ivu, která přitom skončila druhá: „Byla to nespravedlnost, kterou jsem absolutně nechápala a ptala se a vyžadovala od rodičů odpovědi. Následovala příšerná rodičovská hádka. Táta mi řekl: ‚To si vyřiď s mámou.‘ Zkrátka a dobře, matka Ivy byla komunistka a funkcionářka a moje máma byla Němka a jinak nebyla nic.“
Jiná prozření přicházela při dlouhých čestných strážích u pomníků sovětským vojákům-osvoboditelům nebo při prvomájových průvodech: „Ta situace, že se lidé museli shromáždit a svorně někam pochodovat. Cílem toho pochodování byla obrovská tribuna na konci Václaváku Na Příkopě, na které stálo – viděno zdola – pár trpaslíků v kloboucích. A všichni museli skandovat: ‚Ať žije KSČ.‘ Nechápala jsem, proč se to děje, proč je to povinné.“
Daňa v dětství odmítala mluvit německy („protože jsem vnímala, jak ta němčina člověka oddaluje od ostatních lidí“). Hodně četla, dobře se učila („máma trvala na tom, abych byla nejlepší“), vyrůstala jako poměrně osamělé dítě.
Německý původ jí už ve škole nevyčítali: „To jsem zažila jenom ve školce. Tam jsem dostávala tvrdě pocítit, že máma je Němka. Děti na mě plivaly a křičely ‚Němčourko‘. Na základní škole už ne, tam to bylo z úplně jiného důvodu: posmívaly se mi kvůli brýlím. Já byla jediná s brýlemi. To byl další takový punc jinakosti.“ Chtěla se stát archeoložkou, pak baletkou a nakonec novinářkou.
Nastoupila na gymnázium (tehdy Střední všeobecně vzdělávací školu), kde se rozporem mezi ideologií a realitou v Československu začala zabývat vědomě: „Už to nebyl jenom instinktivní vzdor. Vnímala jsem, že nefunguje něco zcela zásadního.“ Když se po maturitě (1965) hlásila ke studiu žurnalistiky, nevzali ji, protože nebyla členkou svazu mládeže (ČSM).
Rok pracovala v podniku KOVO a vylepšovala si tak kádrový profil, pak se pod vlivem kamaráda Miloše Pojara (orientalista a po pádu komunismu také diplomat) přihlásila ke studiu filosofie na FFUK. Spřátelila se Milanem Machovcem, který ji přizval do dialogického semináře (dialog mezi marxisty a křesťany). Živila se jako průvodkyně zahraničních turistů ze Západu: někteří z nich „byli vycepovaní, že se se mnou nesmějí bavit o politice“, někteří „přijížděli opakovaně a přiváželi mi literaturu, například knihy Martina Heideggera, Mircey Eliadeho, Maxe Webera.“
K reformnímu komunismu byla Daňa Horáková rezervovaná: „Pamatuji si, že jsem si vyčítala, že nejsem nadšená. Byla ve mně taková podprahová nedůvěra v možnost změny politického režimu. Dubčekova hesla byla sice o něco líbivější než ta z Kremlu, ale pořád to byla hesla. Která fungují jen proto, že lidem, kteří jsou líní myslet, pomáhají vytěsnit strach z prázdnoty. Pro mámu to bylo těžké…
Mimochodem: já ji poprvé viděla plakat, když umřel Stalin. Ale postupně nahlížela zrůdnost režimu, ve který odmalička věřila. Když se máte ve čtyřiceti nebo padesáti letech vzdát víry, na kterou jste celý život přísahali, pro kterou umírali vaši příbuzní… Hodně a dost hlasitě jsme se tehdy s mámou hádaly, například o Marxe. Myslím, že rodiče nakonec byli Dubčekovi vděční, protože jim dal možnost ospravedlnit se sami před sebou. Dát jim pocit, že na tom, v co věřili, přece jen bylo něco dobrého. Po okupaci se ale změnily i jejich názory.“
Začátek sovětské okupace 21. srpna 1968 prožila Daňa Horáková v Praze jako „naprosté vykolejení“. V té době už měla domluvené stipendium v USA a stáž na Union Theological Seminary v New Yorku. Odletěla pár dní po invazi.
V Americe byla úspěšná, studium ji těšilo, dostala nabídku na další stáž, přesto se však v září 1969 vrátila do Československa: „Mně bylo naprosto jasné, že se vrátím. Neuměla jsem si představit, že bych žila jinde než v Čechách. Ale to, co mě táhlo domů, nebyl Heimweh, tedy stesk po domově. Byla jsem v Americe pyšná na to, že jsem Češka. A také jsem měla pocit jakési zodpovědnosti. Nechci být patetická, ale nikdy bych si to neodpustila, měla bych pocit, že jsem zradila. Sebe, kamarády a – promiňte ten patos – vlast.“ Když přiletěla zpátky, našla prý jiné město, než jaké opouštěla, „Praha byla opravdu šedá. Nejen fasády, ale i tváře lidí. Hrbili se, koukali skrze sebe.“
Na počátku tzv. normalizace byla Daňa Horáková v očích německých komunistických příbuzných „pravicový element“: „Strýček Herbert byl jedním z těch, kteří podporovali vpád ‚spřátelených‘ armád do Československa. Když jsem se vrátila z Ameriky, oznámili, že jsem nepřítel lidu... A přerušili s námi styky.“
V roce 1971 začala Daňa Horáková ve svém bytě (přesněji: ve své části rozděleného bytu) v Pařížské ulici pořádat debatní salony na různá akademická témata, šlo o jeden z prvních pookupačních bytových seminářů. V roce 1975 se prostřednictvím Pavla Juráčka seznámila s Václavem Havlem a společně začali vydávat samizdatovou Edici Expedice, v níž měla na starosti výrobu, od zadávání textů písařkám přes skládání knih až po vazbu – do jejího odchodu do Německa to bylo 88 titulů.
Na podzim 1977 podepsala Prohlášení Charty 77, již předtím ji sledovala Státní bezpečnost: „Moje složka byla založena kvůli salonům už v roce 1972, čili dlouho předtím, než jsem poznala Václava Havla. Vedli ji pod jménem Psárka. Co to jméno znamená a jak na mě přišli, to nevím dodnes – a čas od času mi to vrtá hlavou... Později v roce 1978 mě povýšili na nepřátelskou osobu první kategorie. To mi polichotilo… To všechno jsem se – podobně jako řada přátel – dočetla až po roce 1989 v mých složkách.“
Daňa Horáková absolvovala řadu výslechů na Státní bezpečnosti: „Ptali se třeba na spolupracovnice Edice Expedice. Já jsem odmítala vypovídat. Věděla jsem, že jak jednou začnu mluvit, už nepřestanu. První osmačtyřicítku mi vzápětí prodloužili o další. Byla jsem na samovazbě v takové podzemní cele, vedle byli samí mužští. Na cele se nikdy nezhasínalo, věděla jsem, že mě pozorují špehýrkou ve dveřích. Nevěděla jsem, jak to udělat, když jsem musela na záchod…
Ale jsem si jistá, že se mnou – ve srovnání s řadou ostatních – zacházeli ještě v rukavičkách. Ale nejhorší bylo, když začali vyhrožovat, že budou perzekvovat mou sestru, rodiče a kamarádku. Měla jsem spolubydlící s malým miminkem. Když jsem byla ve vazbě, řekli mi, že ji vzali na výslech a že ona teď nemůže kojit, že ztratila mléko. To šlo pod kůži. Člověk nikdy nebyl schopen odhadnout, do jaké míry blufují nebo ty výhrůžky myslí vážně. Proto si taky myslím, že chartisti, kteří měli rodiny a děti, byli statečnější než bezdětní singlové jako já.“
Více se dozvíte, když si pustíte Příběhy 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
