Žít si po svém můžete i v paneláku, nemusíte do divočiny, přibližuje hrdiny své nové knihy Aleš Palán

Jaká zamyšlení vám přinesla sedmička lidí, kteří jsou v knize Robinsoni a donkichoti, do života?

To se dozvím teď. Jsem takové zvířátko – něco napíšu, a pak se na besedách nebo při rozhovorech dozvídám, co jsem to vlastně napsal. Jak rád dělám rozhovory, tak i přemýšlím v dialogu. A protože tohle je první rozhovor o té nové knížce, tak to ještě nevím.

Je jasné, že člověk přemýšlí nad lidmi, se kterými mluví. Co tihle lidé dali vám? Jakým způsobem vylepšili váš život?

Čtěte také

Hrdinové mých povídek svou nesmělost zlomí, vypráví herečka Dancingerová. Napsala knihu Nesmělí

Jsou to lidé, kteří přečuhují nebo nedosahují do jakýchkoliv forem. Nepatří opravdu nikam. Jeden z nich, Petr Barošek, říká: ‚Nemám sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu.‘ Jsou to skutečně robinsoni a donkichoti v jednom. Osamělost a krásnou bláznivou naději, trvale neudržitelnou, ale o to vzácnější a křehčí, s sebou nesou. Jsou to takoví ti nepřizpůsobiví v tom nejlepším slova smyslu. Takový tichý, jemný, nenápadný protest, který je tak nenápadný, že vlastně není vidět. Tohle mě vlastně fascinuje, ta jinakost. Mám rád ty okraje.

Tak co vám přinesla tahle sedmička do života?

Kamarádství. Možná knihy dělám proto, abych si našel nové a hluboké přátele. Jsou to lidé, kteří souzní s mou okrajovostí, jinakostí. Ošlapávám si třeba pole, kam se trošku bojím, aby tam nebyly žádné miny, a oni tam jsou – mnohem dál a mnohem déle.

Jsou to takoví moji průvodci tím, že se dá myslet po svém, což přináší v první řadě velkou šanci, že uděláte velkou spoustu pitomých, nenapravitelných chyb. A v tom já jsem dobrý. A kromě toho občas můžete na něco přijít. A tihle lidé opravdu přicházejí na to, jak žít po svém.

Pochopili, že život nejsou závody. Jde o kvalitu, způsob – ne kam dojít, ale jak tam dojít. Co všechno vidět, co s sebou nést a co odložit cestou.
Aleš Palán o protagonistech své knihy Robinsoni a donkichoti

Jsou to takové utopie. Nemusí se jít do šumavské vysočiny, do hor, nemusí se squatovat jihočeskými močály a bydlet s koňmi ve staré vétřiesce, ale dá se bydlet ve Znojmě v paneláku nebo ve starém krechtu na Vysočině a utopii si nést v sobě. To se snažím okoukat, že to jde.

Když si vzpomenu na všechny vaše předešlé knihy, tak vaši samotáři to měli docela složité se vztahy. Jak to mají robinsoni a donkichoti?

Většina z nich z téhle knihy to má se vztahy jednoduché, protože pokud mluvíme o partnerských vztazích, tak žádné nemají. Jsou to prostě robinsoni. Ale je tam i ženáč v dobrém slova smyslu. Aby si duše, když je vyhraněná a specifická, našla druhou duši, která by byla podobně švihlá – se vším obdivem –, to je asi ještě těžší, než když je člověk plus minus zařaditelný.

Předávání cen Magnesia Litera 2020, Aleš Palán si odnesl Literu za publicistiku|foto: Jakub Hněvkovský, Magnesia Litera

Lidé, se kterými mluvíte v knize, jsou osvobozeni od snahy zalíbit se a komukoliv cokoliv dokazovat. Jak se k tomu dopracovali?

Asi tou nemožností nebo nechutí se srovnávat. Pochopili, že život nejsou závody – jestli máme na to být první, nebo třetí, nebo 457. Je to jedno. Jde o kvalitu, způsob – ne kam dojít, ale jak tam dojít. Co všechno vidět, co s sebou nést a co odložit cestou.

Mám rád, když ti lidé nemají žádnou ambici, jenom na rozhovor kývnou, proto, že mají se mnou nějaký vztah, že jsme kamarádi. Nechtějí sdělit světu, jak se má lépe a radostněji žít, jen tak mi o sobě vyprávějí. Nedělají se přede mnou lepší, zajímavější nebo divnější, prostě se jenom otevřou. To je nejsilnější moment.

Jak se kandidát věd může stát bezdomovcem? A na jakém dokumentu Aleš Palán nyní pracuje? Poslechněte si celý rozhovor.