Během umírání není čas na hru, řeší se jen to nejpodstatnější, představuje Aleš Palán svoji novou knihu

Aleš Palán
Aleš Palán

„Je temný, ale ne destruktivní,“ říká o svém posledním románu Miss Exitus Aleš Palán. „Snažil jsem se napsat rychlý a napínavý příběh s tématem smrti a umírání.“ Proč si pro děj své knihy vybral právě prostředí hospice se ho zeptal Vladimír Kroc.

Miss Exitus je čtvrtý román Aleše Palána, knižních rozhovorů má na svém kontě už pětadvacet. „Asi jsem k beletrii dospěl,“ říká Aleš Palán. „Pořád jsem zvědavý, co se děje kolem mě, ale začínám se taky už zajímat sám o sebe a chci si něco vyzkoušet a prožít. Je to takový můj druhý život nanečisto, kde se chyby odpouštějí snáz,“ přibližuje, v čem mu beletrie jako autorovi dává větší osobní prostor.

Umíme se setkat se skutečnou smrtí?

V případě Miss Exitus si Aleš Palán vyzkoušel konfrontaci se smrtí a umíráním, které moderní společnost ze svého života naopak vytěsňuje. Lidé si bolest spojenou se smrtí, ať už tu vzdálenou, zprostředkovanou médii referujícími o nějaké katastrofě nebo teroristickém útoku, ale ani tu blízkou a osobní nechtějí pouštět příliš k tělu.

V knize Miss Exitus je tematizovaná reálná smrt, která může potkat kohokoli z nás nebo z našich blízkých. Snažil jsem se psát o jedné nebo dvou skutečných smrtích a zajímalo by mě, co by na to říkal čtenář odkojený miriádami mrtvých v katastrofických thrillerech, kde je smrt v podstatě jenom kašírovaná. Jestli by se ho tahleta jedna malá smrt dotkla,“ uvažuje spisovatel.

Největší zlo je milosrdná lež

Aleš Palán spolupracuje už řadu let s asociací hospiců a mluvil s mnoha umírajícími. „Líbí se mi, že během procesu odcházení není prostor na žádnou hru a řeší se jen ty nejzákladnější věci,“ popisuje. Právě existenciální tlak, který na umírajícího dolehne, donutí hlavní hrdinku Palánovy knihy k tomu, aby se odhodlala k několika rozhovorům důležitým pro její nadcházející „život“.

A s tím souvisí i největší chyba, kterou lidé v kontaktu s umírajícími dělají. Podle zkušenosti Aleše Palána je to pověstná „milosrdná“ lež: „Ten člověk ví, že umírá. Nevím, jak je to možné, ale ví to v podstatě každý. Ale když mu to jeho okolí tají, tak mu jednak přestávají být partnery, a také jim může přestat věřit. A nemusí jim pak věřit ani to, když mu řeknou: Mám tě rád.“