Žije dobrovolnou skromností, vlastními silami a s využitím místních zdrojů. Jak vypadá Žijící skanzen Zbyňka Vlka?

8 fotografií

Najdu tady elektrickou zásuvku?

Už jo. Svého času a poměrně hodně let to tu bylo bez elektřiny, ale v souvislosti s tím, že rekonstrukce napřed probíhala jenom mými vlastními silami, což trvalo dlouho a bylo to pomalé, tak potom jsme potřebovali najmout i firmy, které potřebovaly elektřinu, takže se sem zavedla.

Čtěte také

Lidé si dnes uvědomují, že péče o duši je cennější než majetek, míní katolický kněz Petráček

Další téma bylo, že jsme se rozhodli, že nebudeme žít jen tou soběstačností a zemědělstvím, ale že se chceme otevřít světu. Probíhal tu dětský kroužek pro místní děti, jezdily sem školy na exkurze a programy a se všemi bylo nutno komunikovat. Měl jsem představu, že komunikace bude probíhat tím, že když mi někdo bude něco chtít, napíše mi dopis. To se nedělo. Všichni volali na obecní úřad a odtud se mi snažili dát zprávu, když jsem neměl ani telefon, ani počítač. Zjistil jsem, že tím zatěžuju nechtěně víc lidí, než bych rád. Tím pádem jsem byl nucen si pořídit tyto komunikační technologie.

A vzhledem k tomu, že tady z původního kroužku asi před deseti lety vznikla škola, řada výukových programů se bez připojení na elektřinu neobejde. Zároveň tím, že končíme někdy později, bylo potřeba i světlo. Pro to všechno tady elektřina v omezené míře je.

Dobrovolná skromnost – co je to ve vašem pojetí?

V mém pojení to bylo téma, které jsem rozvíjel hlavně kolem roku 2000. Byla to moje osobní reakce na krizi ekologickou, společenskou, krizi zdrojů. V mém pojetí to znamená, že se vzdáme toho, co nutně nepotřebujeme, a snažíme se využívat především naše síly, síly zvířat, místní zdroje, potom lokální zdroje, máme tady ekologické zemědělství. V tomto smyslu je to ta dobrovolná skromnost. Ale neznamená to návrat do období třeba 17. století, tak daleko nejsme.

Jsme v sednici, která má ve standardech našeho bydlení v podstatě velmi moderní poměry, protože architekt by řekl: je to kuchyně propojená s obývacím pokojem. A tak to vlastně kdysi bylo. Ve kterém jsme teď zhruba století?

Tento dům vznikl v roce 1807 a v podstatě takhle to tady asi tehdy vypadalo, protože tehdy světnice bývaly obytné. Na konci 19. století docházelo k tomu, že i na venkově se začal prosazovat městský způsob života, kdy se kuchyň zmenšovala a oddělovala od toho bydlení. Takže v té době byly v tomto prostoru, kde jsme teď, tři místnosti – jedna severní, to byl vejminek, potom na jižní straně další dvě. Takže tři maličké místnosti.

Host Lucie Výborné Zbyněk Vlk, provozovatel Žijícího skanzenu v Jindřichovicích|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

V roce 2012 jsme to vrátili do původního stavu. Znovu jsou vidět trámy, všechny prvky, které tu dřív byly. Od konce 19. století se lidi za dřevo začali stydět, že je to chudé, selské. Některé stěny byly překryté stěnami z cihel, jiné tapetami. Pod tím to dřevo je vidět, ale byla to tapeta a už to nebylo dřevo.

Jak se tady myje nádobí? Je tady kohoutek, klasický mycí pult v hezké dřevěné komodě...

Čtěte také

Ráno zatopíme, večer přiložíme. Správná kamna vytopí celý dům, přibližuje kamnář Křivonožka

To byla původně komoda – prádlo, oblečení a podobně. Mě napadlo, že by se z toho dal udělat mycí pult, protože to má přiměřenou výšku. Voda sem teče z naší studny, která je nad skanzenem, a je to samospádem. Je to zase součást využití místních zdrojů. Studánka je povrchová, je to prameniště, voda vede trubkou sem do skanzenu a tady jsou na několika místech kohoutky. Má to nevýhodu, že když pouštíte vodu někde, jinde neteče. Kousek odsud je lázeňský domeček, je tam vana a lázeňský válec, ve kterém se topí dřevem, a když se tam někdo koupe, tady holt voda neteče.

Mně se tady líbí, velmi si vážím té práce, kterou jste tady udělali, ale celou dobu myslím na tu dobrovolnou skromnost a vybavují se mi indická a čínská města. Tohle je takový malý drobeček proti té velké části světa, která tohle neřeší a je jí to jedno. Jak se vám o tomhle přemýšlí?

Jak jste zmínila Indii, Mia (manželka Zbyňka Vlka, pozn. red.) sem přišla před sedmnácti lety právě poté, co tři čtvrtě roku strávila v Indii a zjistila, že tam lidi žijí všemi možnými způsoby. Je tam bohatství, obrovská bída a všechno mezi tím. Přišla sem z Indie, kde pomáhala tibetským uprchlíkům, a přišla sem s tím, že by to tady chtěla realizovat. Já jsem tady už žil předtím.

Čtěte také

Film Sucho není souboj ideologií. Problém krajiny je společný nás všech, říká režisér Bohdan Sláma

Já to vím, že velká část světa tímhle způsobem nežije. Sám za sebe bych taky našel spoustu věcí, ve kterých bychom mohli jít dál, než teď jsme. Můžu si před svým svědomím zdůvodňovat proč tohle a tamto neděláme, stejně tak to dělá spousta dalších lidí. Holt máme svědomí každý svoje, tak to prostě je. A pokud svět dojde do nějaké krize, jsme v tom všichni.

Proč je součástí skanzenu také stará televize? Jaká je historie nejmenšího větrného mlýnu, který Zbyněk Vlk nechal postavit? A má rodina skanzen někdy jen pro sebe? Poslechněte si celý rozhovor.