Zbožňovaná dynastie čečenských prezidentů
Sousloví "kult osobnosti" má asi většina z nás spojené s obdobím komunistických režimů ve střední a východní Evropě a především pak s bývalým Sovětským svazem. V našich zeměpisných šířkách je vychvalování ohromných zásluh a téměř nadpřirozených vlastností všemocných vůdců naštěstí už minulostí. Také v Rusku se situace podstatně změnila. I když v některých částech největší země světa duch minulosti žije dál, byť na sebe vzal trochu inovovanou podobu.
"Achmate Kadyrove, buď pozdraven, můj hrdino," opěvuje čečenský zpěvák Alvi Altamirov zesnulého čečenského prezidenta, který v roce 2004 zemřel při pumovém útoku. Jak se přesvědčuji, památce prokremelského politika je v hlavním městě Grozném zasvěceno téměř vše - od letiště, přes ulice až po novou obří mešitu. A ve stínu nezůstává ani jeho syn Ramzan, kterého do pozice muže číslo jedna severokavkazské republiky záhy po úmrtí otce vysadil sám Vladimir Putin.
O otci a synovi Kadyrovových, kteří se, jak populární hvězda zpívá, stali spolu s několika dalšími vyvolenými smyslem nového poválečného Čečenska, se píší oslavné písně, články, básně a dokonce i divadelní hry.
Na jevišti nově zrekonstruovaného Čečenského státního divadla procítěně recituje svůj "prezidentský" part Chamid Azajev. Hru s titulem Slib uvedlo divadlo před dvěma roky k nedožitým pětapadesátinám zesnulé "první" hlavy státu. Jak totiž záhy pochopím, předchozí prezidenti, ti povstalečtí - Džochar Dudajev či Aslan Maschadov - se dnes jednoduše nepočítají.
Jak mi Chamid říká, herci prý loví monology v paměti speciálně na prosbu prezidentské administrativy, která sem do divadla mě a několik dalších západních novinářů přivedla.
"Dovedete si představit, že hrát prvního prezidenta Čečenska byla velká zodpovědnost. To víte, že jsme se bál, jestli se mi to povede a jestli všichni uspějeme. Kdybychom to pokazili, pěkně bychom to schytali," směje se Chamid Azajev a já si nejsem jistá, jestli v jeho hlase slyším lítost, nebo spíš úlevu, že prezidentský kus už z repertoáru zmizel.
Ptám se ho, jestli mu přeci jen nepřipadá zvláštní narážet na každém kroku nově postaveného města na jméno či portrét některého z prezidentů, ať už jsou to Kadyrovové nebo třeba i Dmitrij Medvěděv či Vladimir Putin. Nebudou v tom mít lidé nakonec zmatek, koho vlastně uctívat?
"To je naše čečenská mentalita. My své prezidenty milujeme, vystavujeme si jejich portréty a rozhodně to neděláme proto, že by to po nás oni sami chtěli. Dokonce často říkají, ať ty obrazy sundáme, ale lidi to takhle prostě mají rádi," říká. A se slovy "Pojďte si ještě popovídat s Dudajevem!" mě vede mě za kolegou, který ztvárnil roli lídra čečenských povstalců, po němž se mimochodem před érou Kadyrovců hlavní město pro změnu na chvíli přejmenovalo na Džochar.
"Smyslem té hry bylo ukázat lidem určité období, kterým jsme všichni prošli a které bylo velmi složité. A také poodhalit, jak to opravdu bylo. Moje role nebyla ani černá ani bílá," brání hru Amran Džamajev, podle něhož drama prý pojednává především o čečenském národu, jeho lídrech, nezávislosti a také svobodě. "A tu tady dnes máte?" ptám se ho.
Odpověď je vyhýbavá: "To víte, nejsem politik. Ale ano, myslím, že jsme svobodnější, než jsme byli, můžeme se volně pohybovat, můžeme se svobodně vzdělávat," vyjmenovává a v tu chvíli ho vysvobodí žádostí o rozhovor někdo z kolegů novinářů.
Přemýšlím, jaká asi hra ve skutečnosti byla. A je mi líto, že nemůžu sama porovnat Amranovu civilní interpretaci s oficiálním prohlášením, podle něhož drama pojednává "o roli prvního prezidenta v ukončení bojů v Čečensku a normalizaci sociálně-politické situace v republice". Jedno je ale jisté - prvního, v tuto chvíli schváleného prezidenta, spektákl jistě ve špatném světle nezobrazoval.
