Za dřinu ve falunských dolech může zbloudilá koza
Když se budete procházet po městečku Falun ve středním Švédsku, uvidíte nápadně mnoho starobylých dřevěných budov temně červené barvy. Místní lidé používali k nátěru měděný roztok, který chrání a konzervuje. Měď se tu těžila od počátku druhého tisíciletí a osada, která začala vznikat v okolí dolu, patřila jeden čas k největším švédským městům. Dnes už se tu měď netěží a důl náležící na seznam památek UNESCO je turistickou atrakcí.
„Sjedeme do hloubky čtyřiceti pěti metrů. Nasaďte si tuhle ochrannou přilbu a oblečte si plášť. Ta oranžová vám sekne, jste opravdu fešáci, radost pohledět. Tak jdeme,“ dobírá si průvodkyně Bjärit návštěvníky vytěženého dolu.
Skupinku tvoříme já a dva Francouzi. V oranžových mundúrech vypadáme jako fotbaloví reprezentanti Nizozemska a do černé bundy oděná průvodkyně z toho má psinu ještě ve výtahu, kterým sjíždíme do podzemí.
Dlouhá staletí, kdy se odsud z hlubiny posílala na povrch měď, ale i zlato, skončila 8. prosince1992. Žádný systém kolejnic a vozíků nečekejte, tady fungovala jednodušší technika. Těženou rudu tahali z hloubky mnoha desítek metrů za pomoci silného lana a obřího džberu. Ten kdysi sloužil také jako výtah pro havíře. Když chtěli vystoupit v jakési mezistanici, snažili se ho co nejvíce rozhoupat.
„Protože se chtěli co nejvíc přiblížit k téhle hraně, aby mohli vyskočit na pevnou zem. A někdy se to prostě nepovedlo, spadli dolů do šachty a pochopitelně umřeli. Bylo to moc nebezpečné,“ popisuje průvodkyně Bjärit.
Mnohem nebezpečnější bylo, když se v roce 1677 poddolovaná země propadla. Falunský důl v té době zajišťoval 70 procent světové produkce mědi a tomu odpovídal i počet horníků. Mohlo jich zemřít až 1300 naráz, ale naštěstí byl zrovna den volna, takže se katastrofa obešla bez oběti. Tedy aspoň si to všichni dlouho mysleli. Jedna se přece jenom objevila, ale považte - mrtvolu chlapíka přezdívaného Tlustý Mats našli až po 42 letech.
„Nejdřív si mysleli, že tam jenom někdo usnul, když objevili klidně odpočívající postavu. Pak ovšem přišli blíž a viděli, že dotyčný je mrtvý. Smrtelné úrazy nebyly tam dole nic neobvyklého, jenže toho dne vyfárali a nikdo nechyběl. Proto si mysleli, že mrtvola zůstala v dole dva nebo tři dny a vystavili ji kvůli identifikaci. Nebožtíka ovšem nikdo neznal. Až navečer přišla žena jménem Margaret a poznala v něm svého před více než čtyřiceti lety záhadně zmizelého snoubence. Díky konzervačním látkám v podzemním vzduchu vypadal stejně jako v den své smrti. Dokonce u něj našli tabák, který byl stále čerstvý,“ popisuje příběh Bjärit.
Nebohého Matse Švédové ještě po třicet let vystavovali, než ho pohřbili. Margaret mohla zalitovat, že v době jeho smrti nebyli ještě svoji, protože podle falunských zákonů si každá vdova po horníkovi mohla v centru města otevřít hospodu. Svého času se jich tam tísnilo víc než dvě stě. To je údaj, který dost vypovídá o úmrtnosti ve falunském podzemí, které během staletí navštívila řada státníků. Do místních šachet se podíval i světoznámý švédský přírodovědec Carl von Linné, nedaleko Falunu se totiž ženil.
„Procestoval celý svět, viděl toho hodně, ale falunský důl nazval peklem na Zemi,“ říká Bjärit.
A že v něm skoro tisíc let dřeli, na živobytí vydělávali a umírali lidé, za to podle průvodkyně může obyčejná koza. Pověst říká, že zvíře jménem Koré se jednoho dne vrátilo ke svému majiteli ušpiněné od okrové barvy a tím bohaté ložisko mědi objevilo.
