„Z vysoké mě vyhodili, protože jsem kamarádil s chartistama“

Narodil se v roce 1939 v maďarském městě Vác v chudé rodině, která se záhy po jeho narození přestěhovala na Slovensko. Tam za války přišel o osm příbuzných včetně maminky. V roce 1953 utekl od rodiny ze slovenských Levic do Prahy – to mu bylo pouhých 14 let.

„Já jsem dobrodruh. Byl jsem přesvědčený, že svět je tak malý, že všechno prorazím a dosáhnu všeho, co si budu přát. Něco se mi povedlo, ale samozřejmě ne všechno.“

V Praze se kupodivu rychle uchytil

„Tehdy byli na nádražích takoví náboráři, kteří hledali lidi do zaměstnání, Po válce se budovalo, hodně se stavělo. A existoval podnik Zemstav, který stavěl tratě, domy, silnice a všechno možné. A jeden takový náborář stál právě na nádraží a když viděl takového kluka, jako jsem byl já, tak se ptal: Chlapečku, kam jdeš? A já říkám: Co ti je do toho? To jsem se doma učil už od táty, že nemám důvěřovat cizím lidem. Ale když už byli všichni z nádraží pryč a já jsem tam pořád někde stál, protože jsem z toho nástupiště netrefil ven, tak ke mně přišel zase a říkal: „Já vím, že jsi nedůvěřivý, ale hledáš nějakou práci? Já říkám: Jo. Tak pojď se mnou, já ti něco najdu.“

A tak Ladislav Goral nakonec náboráři uvěřil

„Šel jsem s ním a ta firma sídlila na Florenci, jak je autobusové nádraží. On dělal náboráře a jeho žena pracovala v osobním oddělení. Byli to manželé, kterým tehdy bylo kolem 40 let, a byli bezdětní. Takže já jsem jim spadl do klína, jako by jim Bůh poslal syna, tak si mě nechali. A jako 14-15-letý kluk jsem nosil bagristům svačiny.

Byl jsem takový posluhovač. Bagristi, lidi z buldozérů mi dávali peníze, já jsem jim chodil kupovat svačiny a vydělával jsem 350-400 korun měsíčně – ale to byly stejně peníze! Pro 14-15-letého kluka to bylo peněz jak za kozu. U těchto lidí jsem byl až do vojny. Oni mě opravdu vychovávali, to byli moji druzí rodiče. Když jsem pak byl větší, tak mi zase dávali jiné práce, takže jsem měl víc peněz. Něco mi nechávali na kapesné a něco dávali na hromadu a ty peníze posílali domů tátovi.“

Do školy malý Ladislav nechodil, ale vzdělání nakonec získal

Základní vojenskou službu si voják Goral odsloužil v Praze: „Sloužil jsem v Ruzyni, takže jsem byl skoro jako doma, protože ti moji adoptivní skororodiče za mnou chodili nebo já jsem chodil domů a to bylo nádherné.“

„Po vojně jsem nastoupil k Montážnímu podniku spojů a tam si mě všiml nějaký pán, který se jmenoval Láďa Starosta. Boxoval za Uhelné sklady, byl to starý pán, ale velice razantní, s ničím se nepáral. A on říkal: Ty kopat nebudeš, tebe je tady škoda! Koukám, jak jsi šikovnej, umíš mluvit – půjdeš do školy! A přihlásil mě dálkově na průmku na slaboproud, což je obor telefony. To jsem absolvoval a pak jsem dělal mistra a byl jsem v tom Montážním podniku spojů skoro 20 let až do roku 1980.

Mezitím jsem se seznámil s takovými lidmi, jako je Petr Pithart, Zdeněk Pinc, Béďa Moldanů a mnoha dalšími. A ti mě zase naverbovali, protože Zdeněk Pinc dělal asistenta Patočkovi na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a říkal: Střední školu máš, co kdybys studoval dál? Tak jsem to zkusil, jenomže ve 4. ročníku mě vyhodili, protože jsem kamarádil s chartistama. Ale to, co jsem se naučil, mi nikdo nevzal.“

Na Filosofické fakultě studoval historii a indologii a právě tam objevil svou největší životní vášeň: romistiku. I když byl z politických důvodů ze studia vyloučen, zájem o Romy, jejich kulturu, jazyk a životní styl už ho nikdy neopustil.