Z rozhovoru s manželi Vančatovými v ČRo Leonardo
Projekt Odhalení se stal jedním z témat druhého kongresu Evropské primatologické federace, který se (letos v září) konal v Praze. Manželé Vančatovi, primatologové, byli (v pondělí 15.10.) hosty pořadu s názvem Vstupte na ČRo Leonardo. Pokud jste si nemohli pořad poslechnout ani v jeho reprízách (po-pá 2.00 a 20.00, so 2.00, so-ne 7.00, 13.00 a 23.00), tady jsou některé zajímavosti, o nichž byla řeč.
Doc. RNDr. Václav Vančata, CSc., je evoluční antropolog, paleoantropolog a primatolog, vedoucí antropologického oddělení a zástupce vedoucího katedry na Katedře biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze. Věnuje se zejména otázkám evoluce člověka ve svrchním paleolitu a v době přechodu od paleolitu do neolitu, otázkám velikosti a tvaru těla v evoluci hominidů a v neposlední řadě také problematice ontogenetických a růstových procesů a chování makaků, šimpanzů a orangutanů. Doc. Vančata o sobě říká, že je specialista spíše na šimpanze, ale projekt Odhalení mu ukázal, že gorily jsou daleko zajímavější, než si zpočátku myslel.
Mgr. Marina Vančatová absolvovala v roce 1980 obor zoologie-etologie na státní univerzitě v ruském Permu. V roce 1982 se přestěhovala do České republiky. Pracuje na Katedře antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a jako vedoucí laboratoře mezidruhové komunikace Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.V současnosti se věnuje problematice ontogeneze chování šimpanzů, orangutanů a makaků a kresebným aktivitám lidoopů. I pro ni byly gorily až na druhém místě za šimpanzy, ale pak chtěla své znalosti o šimpanzích porovnat se schopnostmi a dovednostmi goril a proto začala gorily studovat v mnoha světových zoologických zahradách. Projekt Odhalení pro ni znamená obrovský zdroj informací, které by jinde nenašla. Těžko si totiž umí představit, že by se za peníze z grantu dal technicky vybavit gorilí pavilon tak, aby mohli být jeho obyvatelé sledováni 24 hodin denně, a to je jenom jeden z problémů! Paní Marina v pořadu také prozradila, že mnoho poznatků z materiálů trochu jiné reality show byly naprosté novinky pro odborníky u nás, ale i ve světě! Například použití nástrojů se donedávna považovalo za šimpanzí výsadu ale ze záběrů Odhalení je naprosto zřetelné, že gorily jsou v tomto ohledu daleko kreativnější, než se předpokládalo. Dokáží totiž nástroj nejenom použít, ale dokonce si ho vyrobit a uspůsobit pro konkrétní případy.
Na zářijovém kongresu Evropské primatologické federace, kde mohli manželé Vančatovi prezentovat důkazy o používání nástrojů gorilami, protože jim Čro Leonardo zapůjčil videozáběry i fotografie, vzbudila velký ohlas samička Kijivu se svými slušivými papučemi. Jednou, když byly pražské gorily vpuštěny do venkovního výběhu, aby se podívaly na první sníh, si totiž šikovná Kijivu udělala bačkory z dřevité vlny, aby ji nezábly nohy. Obecně se sice vědělo, že gorily žijící v zoo jsou do určité (velmi malé) míry schopny nějaký ten nástroj použít, ale diskutovalo se o tom, zda jenom nenapodobují práci ošetřovatelů. První zprávy o použití nástrojů gorilami byly publikovány asi před dvěma lety, ale až na příkladu pražských goril bylo dokázáno jakou škálu nástrojů používají a také v jakých případech!
Doc. Vančata ke Kijiviným bačkorám ještě dodal, že tato gorila byla vlastně kreativní jenom tak, pro nic za nic. Své bačkory vůbec nepotřebovala (také je po několika krocích opustila) ale chtěla si prostě vyzkoušet jaké to je, vyjít si s botičkami. Motivace ke kreativní činnosti je pro zvířata důležitá a pražské gorily jí rozhodně disponují také proto, že se zde podařilo dát dohromady v podstatě optimální sociální jednotku goril. (V přírodě se gorilí skupina formuje tak, že mladý samec kolem sebe shromáždí různě staré samice.) Takže gorily teď mají čas a hlavně chuť se bavit a věnovat kreativní činnosti, neboť nemusí řešit žádné zásadní životní či hierarchické problémy. Při "pokusech se zvířaty" je dalším, neméně důležitým aspektem motivace druh odměny. Václav Vančata k tomuto problému uvedl jeden moc pěkný, leningradský případ šimpanzí samice jménem Gamma. Tato příhoda se odehrála ještě za hluboké totality, kdy se pro nedostatek jiných pamlsků lidoopi odměňovali fíky. Ovšem některým z nich fíky nechutnaly a Gamma patřila mezi ně. Pokus prý třikrát ochotně zopakovala, možná jenom proto, aby udělala "těm lidem" radost. Pak ale uchopila čtvrtý nabízený fík, pěkně pomalu ho vědcům ukázala ze všech stran, upustila na zem a odešla. Pro tu chvíli bylo po pokusech!
Vančata je také moc rád, že se odborná veřejnost už oprostila od zastaralého názoru, že lidoopi jsou jenom naši primitivní prapředkové a začala je brát jako inteligentní partnery, jejichž kultura se pouze utvářela jinak než ta naše lidská. Zároveň dodává: "Kdybych jako postdoktorant před lety někde řekl, že gorila dokáže spontánně vyřešit problém, nikdo by mi nevěřil. A dnes už to není žádný div!"
Na závěr uvedu snad už jenom odpověď paní Vančatové na otázku, jestli ji (po všech těch letech v praxi) zvířata dokáží ještě něčím překvapit: "Samozřejmě, protože čím déle se zvířaty pracuji, tím více si uvědomuji, jak málo o nich vím. A proto mě překvapují každý den!"