Xynthia zanechala spoušť - na majetku i v lidských duších

Vlny, které narážejí na útesy, jsou teď už mnohem menší, než když tady v kraji řádila bouře. Přesto budí respekt. Jako celý oceán, který dokáže žít s místními rybáři, chovateli ústřic a turisty v přátelství. Jednou za čas ovšem udeří.

Neznám to tady, ale představuji si, že jindy touhle dobou je tu klid před turistickou sezónou. Ta podle názoru místních pro letošek už skončila. "Kdyby tahle katastrofa přišla o Velikonocích nebo v létě, kdy jsou všechny rekreační domky i kempinky plné lidí, bylo by to mnohem horší," přemýšlí na přístavním molu penzista Jean-Pierre David.

Teď v únoru a březnu tady moc lidí není, jinak by byl počet obětí desetkrát větší. Dnes svítí slunce, i když jsou jen čtyři stupně Celsia a fouká studený vítr od moře. Kolem L'Aiguillonu samá rovina. To všechno okolo jsou pole, tisíce hektarů půdy, která je stále ještě zaplavena slanou mořskou vodou. Podle zemědělců se tam přinejmenším rok nic neurodí.

Ptám se Jeana-Pierra Davida, od koho čekají pomoc? "Všechno je ztraceno. Naši rybáři nemůžou jet na moře, protože mají rozbité lodě. Kromě toho stále platí zákaz rybolovu tady v okolí. Do moře se totiž dostala spousta nečistot. A kdo nám pomůže? Pojišťovny, možná Evropa a vláda. Každopádně to budou značné sumy peněz," míní Jean-Pierre.

Kdybychom byli v tuto chvíli s panem Davidem v Elysejském paláci, slyšeli bychom na vlastní uši od prezidenta Sarkozyho, co všechno je potřeba. "Je potřeba zrekonstruovat zatopené oblasti, ale postavit budovy přizpůsobené místnímu prostředí a možným rizikům. Je potřeba změnit procedury plánování staveb, je potřeba změnit náš způsob aplikace práva, opustit pasivní respekt z předpisů čím dál tím víc potřebných," říká Sarkozy.

Příjezd k městečku L'Aiguillon sur Mer|foto: Jan Pokorný

Francouzský prezident naráží na velký problém místní výstavby. Domy se stavějí v záplavových oblastech, protože se tam prostě majitelům líbí. Jak říkají, nemá smysl mít dům u moře bez vyhlídky na moře. Radnice to tolerují, protože z toho mají příjem do obecní pokladny. Dokud nepřijde taková bouře jako o víkendu na konci února.

"Můj pradědeček pracoval kdysi na stavbě těchto hrází. Bydlel nedaleko přístavu Le Rocher de la Dive, to je ještě kousek jižněji odtud. Nic takového nezažil od začátku 19. století," vypráví Jean-Pierre. Ulicemi L'Aguillonu projíždějí hasičská a policejní auta, vozy civilní obrany. Kousek od přístavu je turistické informační centrum. Dnes tam sídlí štáb záchranářů, žen a mužů první pomoci.

"Ti, kteří jsou v týmu, jsou dobrovolníci, kteří už mají zkušenosti s podobnými situacemi. Chodíme po domácnostech, kde stále lidé uklízejí, a snažíme se s nimi přátelsky mluvit tváří v tvář. To je to, co potřebují. Lidé nás přijímají, přestože mají velké problémy. Většinou jde o postraumatické šoky, deprese, noční můry. Není se co divit. V první fázi byli rádi, že si zachránili holé životy, pak se starali o majetek, no, a teď se děsí budoucnosti. Máme své metody, jak jim dát první psychickou pomoc, ale pro jistotu nosíme s sebou v brašně i prášky na spaní. Ostatně i lékárny jsou zatím ještě po vichřici mimo provoz," říká doktorka Jackie Lesseigneurová, jedna z lékařek, které pomáhají lidem v neštěstí.

Bouře Xynthia brala životy, devastovala pole, domy, ale taky lidské duše. Moře zanechalo v krajině stopu, která půjde jen těžko vymazat. Místní ale věří, že se člověk, který žije v sousedství s oceánem, musí z takové katastrofy poučit. I když většina z nich na konci rozhovoru pokrčí rameny se slovy: "Co naděláte, příroda, je příroda."