Wintonovy děti se znovu vydaly na cestu do Británie
Znáte Wintonovy děti? Jsou to lidé, které britský úředník Nicolas Winton odvezl před 2. světovou válkou z Československa, a tím jim zachránil život. Wintonovy děti odjely v roce 1939 vlakem do Británie - celkem jich bylo 669. Tento týden, 70 let poté, se do Londýna vydaly znovu, také vlakem. A stejně jako tenkrát tam na ně čekal jejich zachránce, dnes už stoletý Nicolas Winton. Cesta zvláštního historického vlaku z Prahy do Londýna trvala čtyři dny.
"V kupé jsme byli dost nacpaní. Brzy jsem zjistila, že jsem jedna z těch starších a že jsou tam malé děti a miminka a že musíme zabrat. Byli jsme za ně zodpovědní." Paní Rút Hálové bylo 13, když před válkou nastupovala do jednoho z Wintonových vlaků.
"Pohled zpátky na perón, kdy jsme odjížděli, byl hrozný. Byla tam hlava na hlavě. Hrozně moc lidí vyprovázelo děti a všichni byli uplakaní. My děti jsme to tak tragicky neprožívaly, protože na to nebyl čas, bylo to všechno tak rychlé," vzpomíná paní Rút.
Podobné zážitky by mohli vyprávět všichni, kdo sedí s paní Hálovou v kupé. Jsou to všechno Wintonovy děti, které zachránil. Ve Wintonově vlaku se jich do Londýna svezlo skoro třicet. Někteří se viděli vůbec poprvé, jiní po desítkách let. Přijeli ze všech koutů světa a rozhodli se projet ještě jednou stejnou cestu, která jim kdysi dala svobodu.
Zatímco Wintonův vlak ročník 2009 je luxusní historický expres, ve kterém je i salónní vůz a kapela, Wintonovy vlaky v roce 1939 měly dřevěné lavice a místa často jenom na stání. Jedním z vlaků jel tenkrát do Británie i Josef Ginat. Dnes žije v Izraeli, ale pochází ze západočeských Poběžovic.
"Když jsem nastoupil do vagónu, vylezl jsem si nahoru na polici pro zavazadla a zůstal jsem tam. Bylo to bezpečnější než dole. Tam do vás kopali, strkali, vlak byl plný hladových, žíznivých dětí a páchlo to tam. Nebyla to žádná parádní jízda. Pořád se mi to vybavuje," přiblížil své tehdejší zážitky Josef Ginat.
Pro československé děti, převážně židovského původu, byly Wintonovy vlaky záchranou. Začátky ovšem byly těžké. Už jen samotná cesta znamenala mírný šok. V nizozemském přístavu Hoek van Holland viděly děti poprvé moře.
"Moře bylo pro mě předěl, protože jsem žádné moře nikdy neviděla, jenom jsem se o tom učila. Jakmile jsme se na lodi dostali přes kanál na druhý ostrov, do Anglie, tak to byl předěl. Myslím, že jsem prosila, aby to všechno dobře dopadlo," popsala Rút Hálová.
Za mořem zbývalo Wintonovu vlaku urazit jen něco přes sto kilometrů na londýnské nádraží Liverpool Street Station. Tak jako v roce 1939 tam na peróně čekal nenápadný muž s brýlemi, Nicolas Winton. I ve svých úctyhodných 100 letech se osobně přišel podívat na to, jak se daří jeho "dětem".
A nevadí, že se z dětí staly mezitím starší pánové a dámy se stříbrnými vlasy. Sir Winton má dnes svoji vlastní velkou rodinu v Británii, ale přízvisko Wintons Children - Wintonovy děti - mají jenom tihle bývalí Čechoslováci. A už to tak navždycky zůstane.
