Výtvarník a spisovatel Petr Sís

Host (Petr Sís): Dobrý den.

Moderátor (Vladimír Kroc): Mimochodem, když jsem se zmínil o počasí, jak na vás působí nástup zimy?

Host(Petr Sís): No trošku mě to zaskočilo, protože já jsem přistál včera, ale v podstatě půlka listopadu, takže.

Moderátor (Vladimír Kroc): Patří to k tomu.

Host (Petr Sís): To patří k tomu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petr Sís se narodil v roce 1949 v Brně, vystudoval vysokou školu Umělecko průmyslovou a Royall College of Art v Londýně. Za snímek Hlavy získal v roce 1980 Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně. V roce 1982 odcestoval legálně do Spojených států, kde měl vytvořit krátký film pro olympijské hry v Los Angeles. Po jejich bojkotu ze strany komunistických států se ale odmítl vrátit domů.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vydal přes 20 knih, 6krát dostat cenění za nejkrásnější ilustrovanou knihu roku od New York Times. Česky vyšly tituly Podivuhodný příběh eskymo Welsela, Tři zlaté klíče, Hvězdný posel, Strom života a zatím poslední Tibet, Tajemství červené krabičky. Petr Sís je ženatý, má syna Matěje a dceru Madlenku. Přikyvuje.

Moderátor (Naděžda Hávová): Není vám líto, Petře, že z téměř 2 desítek vašich knih, které se už dočkaly překladů do mnoha jazyků, v češtině jich vyšlo zatím jen 5?

Host (Petr Sís): Mě to bylo líto, když vyšly asi jenom 2 nebo 3, ale teď už mě to líto není, protože už 5, to už je docela takovej jako dobrej počin a hlavně teďko jsem nadšenej, protože Strom života a ten Tibet vychází u nakladatelství Labyrint a já se cejtim najednou, že jsem ceněném oslavovaném tím nakladatelstvím, panem nakladatelem Dvořákem, takže se mi to líto, no, takže já myslím, že to jsou takový ty nejlepší knížky co jsem udělal, takže možná bude lepší, když úplně všechny nevyjdou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tibet vyšel 25. října, za 3 dny bude mít v pražském kině Aero slavnostní křest, Příběh červené kravičky je kniha pro vás velmi osobní, takový barevný kaleidoskop pravdy, snů a vzpomínek. Představte nám tu knížku trošku blíž.

Host (Petr Sís): No tak je to vlastně knížka, kde to je takovej nějakej jako, že skládám poctu svýmu tatínkovi, kterej byl velkej vábitel a vypravěč příběhů a ten tatínek shodou okolností, protože by filmař, tak odjel ve svejch 29 letech, když mi byly asi 4 roky, tak on byl v armádě filmů a odjel do Tibetu, což nevěděl, že jede do Tibetu, protože myslel, že jede do Asie, že jede do Číny a shodu okolností skončil v tom Tibetu, kde shodou okolností Číňani stavěli silnici, která pak vlastně dobila ten Tibet a otec se tam setkal s Dalajlámou, kterýmu bylo 18 nebo 19 let a vlastně, když se vrátil zpátky, tak já jsem zapomněl jak vypadal, protože když jsem byl malý dítě, tak jsem si myslel, že odjel na hrozně dlouhou dobu, teď až jako dospělej jsem zjistil, že to bylo jenom asi 14 nebo 19 měsíců, já jsem zapomněl jak vypadá on když přijel, tak mě pak vyprávěl příběhy z toho Tibety, který mi přišly jako pohádky, no a s tím jsem žil celej život těma příběhama, ty jsem nejdřív miloval, pak on je vyprávěl pořád a pořád, když někdo přišel na návštěvu, tak on říkal: Teď vám budu vyprávět tenhleten příběh a my potom, když jsme byli v pubertě a toho otce jsme nesnášeli se sestrou, tak jsme říkali: A už zase říká tenhleten příběh o těch rybách nebo tak, no a vlastně pak, až když jsem se dostal daleko náhodou do tý Ameriky, tak jsem zjistil, že ty příběhy mě fancinujou a tahleta knížka byla jeho pocta jako jemu, když jsem se dozvěděl, že je nemocnej, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já bych možná trošku odbočil, protože mě zaujalo, když jste říkal, ono je to logické, že syn si v jistou chvíli s otcem obvykle nerozumí v té pubertě, když to tak přijde nebo je to individuální, že si k sobě zase najdou zpátky cestu?

Host (Petr Sís): No tak u mě se to stalo taky tou vzdáleností a taky, já myslím, že to bylo módou, protože ten otec, když byl, on byl vlastně kterej mi představil rock and roll a tak, tak přišel moment, kdy říkal: Musíš jít k holiči vždycky a to byl ten, ten základní element, kdy já vím, že jsem kreslil obrázky plný smutku, že musím jít k holiči, ale to byl ten moment, kdy se nosily ty dlouhý vlasy, čili možná dneska ty děti zůstávaj přátelský s těma rodičem, protože nejsou už ty dlouhý vlasy, no ale vím, že pak jsme k sobě našli cestu až tou dálkou tedy hodně, možná kdybych neuval zůstal bydlet v Praze a bydlel u nich v bytě, tak ten otec by mě dodneška prostě nesnášel, tak vlastně už tady teďko.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ve čtvrtek v kině Aero na Žižkově budete mít jedinečnou možnost vidět dokumentární film Cesta vede do Tibetu, který váš tatínek přesně před 50 lety natočil, tak to jenom taková pozvánka do kina. Pokud vím, tak vy jste Tibet na rozdíl od tatínka nenavštívil, to vám ho tak znechutil těmi vyprávěními?

Host (Petr Sís): Ne, to bylo takový fascinující věc pro to dítě, protože on sice natočil ten film, kterej je neuvěřitelném film, ale je samozřejmě poznamenanej tou dobou, kdy byl vyvořenej a proč byl vytvořeném, ale vlastně přestože existoval film a existovaly fotky, tak já jsem ten Tibet pokládal za nějaký sen, za nějakou pohádku a tu fotku toho Dalajlámy jsem myslel opravdu, že to je nějakej princ nebo král, takže vlastně když potom naskytla se ta příležitost se do toho Tibetu dostat, tak jsem si říkal proč já bych si kazil ten sen, co když to nebude přesně tak, jak si to představuju a pak taky bylo blbý, že už to bylo vlastně ke konci života otce a že jsme tam měli s nějakou, s televizní štábem a teď tam byla otázka, jestli se dostane do těch hor, což byla další neuvěřitelná historka, že v tý době, když ten otec tam jel, tak byl vlastně první Čechoslovák, s kameramanem Josefem Vanišem byli první dva Čechoslováci, kteří do Tibetu se dostali, měli víza 01 a 02 a taky se okamžitě stali zasloužilý mistři sportu, což bylo neuvěřitelný, protože v tý době, když někdo byl horolezec a dostal se na horu, která byla vyšší třeba než 3000, já nevim kolik byl ten limit, tak se stal zasloužilym mistrem sportu, jo a tím, že oni jenom přistáli v tom Tibetu, kde už to bylo já nevím 7000 metrů, tak už podle těch parametrů tohoto sportovního, toho byli zasloužený mistři sportu okamžitě, což pro mýho otce bylo fascinující, protože jeho bratr byl hráč košíkový a najednou on byl zasloužilej mistr sportu a ten jeho bratr nebyl ještě, že jo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak bude vypadat, Naďa mluvila o křtu, jak ta akce v Aeru má vypadat, bude tam i kmotr nějaký?

Host (Petr Sís): Bude tam možná i kmotr, hlavně tam bude Divadlo Buchty a loutky, což mě fascinuje, protože o těch já jako vím, že jsou výborní, i když je nikdy neviděl, pak tam bude moje maminka hlavně, protože bude 24., ale o tom já nesmím mluvit, protože ona má takovou určitou událost, kterou nechce slavit, takže vlastně já vděčim.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kolik jí bude?

Host (Petr Sís): Právě to já nemám právě nikomu říct, aby to nikdo nevěděl a je to kulatý, velký, takový jako.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak blahopřejeme.

Host (Petr Sís): Tři kolečka, jestli to maminka poslouchá, tak jsem o tom nic neřekl, takže to bude a vlastně v Americe je to Den Díkuvzdání, kde všichni jí krůtu, jo, takže.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem rád, že jste neřekl krocana.

Host (Petr Sís): krůtu nebo krocana, podle toho a do toho tam ještě bude hrát na kytaru a na saxofon, teď si nemůžu vzpomenout, protože už jsem starej, tak nechci to tady plíst.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak třeba časem. Vaše knížky zdá se mi smazávají hranici dětí dospělých, pro koho vlastně píšete, pro sebe, pro své děti, Tajemství červené krabičky jste psal pro tatínka?

Host (Petr Sís): Já jsem nejdřív začal psát sám za sebe, protože jsem byl vlastně zoufalej co mám dělat, abych vůbec zaplatil nájem, tak jsem začal dělat knížky z takovýho toho, kde jsem vyrůstal v Česku, jako Tři mušketýři a Honzíkova cesta nebo něco a myslel jsem si, že jsem jako, že vím, co ty děti chtěj. Pak jsem zjistil, že nevim nic, pak jsem měl vlastní děti a zjistil jsem, že ty zajímal určitý věci, tak jsem dělal knížky pro ně a jak jste říkala pro tatínka a pak jsem udělal taky knížku pro maminku, no a teď přichází ten moment, jde je těm dětem je 13 a 11, už je vůbec nezajímá co dělám a tak to bude další prostě bod, kdy se budu nějak muset dá dohromady a udělat nějaký další knížky, nebudu je dělat teda o pubertálních dětem, nebudu dělat knížky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste rozhodl ve Spojených státech zůstat, měl jste jiné představy o tom, co budete dělat nebo jakým způsobem je možné se tam uchytit?

Host (Petr Sís): Měl jsem jiné představy o tom, co budu dělat a taky jsme měl jiné představy o Spojených státech, ale je zajímavý, že teda, jak ten osud postupuje, tak třeba by mi nikdy nenapadlo, že budu dělat knížky pro děti, myslel jsem, že budu dělat filmy, kreslený, animovaný třeba, celovečerní, ale taky je vlastně legrace, že když jsem byl hodně mladej, tak jsem obdivoval Adolfa Hofmeistera, kterej pak se stal mým profesorem, jenom na rok, kterej kreslil a taky byl diplomat, protože já jsem v tý době nevěděl, že diplomacie má v sobě záludnejch podezřelejch věcí, tak jsem říkal budu diplomat kreslíř a vlastně se ze mě stal takovej diplomat, protože vlastně kamkoliv přijedu, tak jsem takovej diplomat za Česko, kterej všichni jako říkaj: Tak to Česko tam musí šikovný lidi jako jste vy a potom hned další věc mě fascinuje a to je spíš spojený s tou knížkou co Labyrint vydal, ten Strom života, že jsem žil v Americe 25 let a myslel jsem si, jaká je to progresivní země plná básníků a rockovejch kapel a najednou teďko s tim Darwinem se zjišťuje, že 2/3 obyvatelstva nevěří na evoluci a že já vlastně sám po těch 25 letech jsem zíral jako, kdy vlastně to žiju. A je pravda, že jsem byl celou dobu v New Yorku, že jsem nevěděl co se děje v těch menších městech a na těch vesnicích.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nezměnil s New York i za ty poslední 4 roky, jestli to dobře počítám, od září 2001?

Host (Petr Sís): To říkáte dobře, no, naprosto, pro ty lidi co si to pamatujou se to naprosto změnilo, ale možná je to stejný jako Praha, že lidi, který, když si jí pamatuju, jak byla dřív, když byly šedý domy a lešení a stály fronty.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak tady se to zlepšilo teda změnou k lepšímu.

Host (Petr Sís): Najdou, když říkaj o čem to mluvíte a ten New York byl jinej, než byl teď, ale protože ty lidi se furt mění, tak ten New York zase je nějak jinej a dál, pokračuje dál.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak o tom, jak se Petr Sís dostal do Spojených států si budeme povídat za malou chvíli po písničce.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tady je Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Dva na jednoho, povídáme si s výtvarníkem a spisovatelem Petrem Sísem, jsme rádi, že jste přišel, tak jsme vám rádi zahráli tuhletu písničku Beach Boys, protože vy jste k nim měl velmi blízký osobní vztah ještě předtím, než jste odešel do Spojených států?

Host (Petr Sís): Já jsem k nim měl blízký vztah asi 3 dny, kdy jsem byl vybrán jako diskžokej tehdy, že s nima budu jezdit po republice, což byly jenom 3 koncerty v Praze, v Bratislavě a v Brně, měl jsem říct: Dámy a pánové, zde přicházejí z Kalifornie The Beach Boys, takže to jsem dělal, ale taky jsem je musel shánět, zpěvák chtěl květiny to pokoje, což nějak bylo, to s blbě sháněly, tehdy nebylo moc květin, oni byly dost takový nepříjemný a taky bylo legrační.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vážně?

Host (Petr Sís): Ten zpěvák, já jsem se skamarádil s tím bubeníkem, který pak jsem doufal, až přijedu do tý Ameriky, že se uvidíme a že on mi třeba pomůže, že budu dělat obaly na desky nebo něco zavolal jsem mu a to byl ten Denis a to bylo na Vánoce roku 69 nebo tak nějak on říkal, až přijde ve čtvrtek a utrol se v úterý, jo, šel plavat pod vlivem nějakej, něčeho se prostě potopil a utopil se, no, takže tím jsem já s Beach Boys skončila pak já jsem s nima měl takovou historku, kdy jsme jim tvrdil, že oni dostávali ty peníze za ten koncert v českejch korunách a že si v Praze budou moct koupit křišťál českej netušil jsem, protože jsem byl vychovanej v tom totalitním režimu, že oni jak měli soukromý letadlo, že z Brna prostě budou schopný odelety rovnou a letěli, takže v Praze nikdy nepřistáli a najednou skončili v Brně, to bylo takový malý letiště, takový budka, měli u sebe stotisíce českej korun, který na nic nebyly, takže začli lítat nervózně po tý malý budce a skoupili celej bar, co tam měli vodku v tý době a takový věci a takový věci a Myslivce a odletěli s tím do Finska, kde jim to zabavili, protože ve Finsku byla, takže ty Beach Boys na mě nevzpomínaj tak dobře jako já na ně vzpomínám jako dobře, no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ve Spojených státech jste taky dostal nabídku od Boba Dylana, abyste pro něj udělal kreslený videoklip, ale nakonec to nedopadlo. Dylanovi se nelíbil klip?

Host (Petr Sís): Já teda jsem nebyl u toho, když to pouštěli, takže od tý doby jsem vždycky říkal: Dylanovi se nelíbil klip, ale už říkám: Ty lidi co to asi jako posuzovali možná Dylan ani tam nebyl v tý době, ale prostě ten klip se nelíbil, takže já jsem se dostal do tý prekérní situace se vracet zpátky do Prahy, když jsem vlastně v Americe nic nedokázal, takže jsem si řekl, že musím nejdřív něco dokázat, než nevrátím, protože jinak by to bylo jako: No, tak ten se vrátil tedy z tý Ameriky a nic nedokázal, takže vlastně od tý doby pořád něco dokazuju a furt jsem se ještě nevrátil, ale už snad to bude brzo, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste prorazil, jestli se to tak dá říct, myslím, že to tak hodnotíte, jako autor plakátu k filmu Miloše Formana Amadeus, později jako ilustrátor deníku New York Times. 24. června 1984, to byl den, kdy New York Times otiskly vaši první ilustraci, k čemu byla?

Host (Petr Sís): To bylo Kafky v Praze, protože jak oni ty lidi na celým světě, když vidí, že jste z Prahy, tak hned mi dali obrázek Kafka v Praze a ten plakát musím říct toho Amadea, ten Miloš Forman, to vlastně mě pomohlo se dostat z Hollywoodu, z Los Angeles, přes celou Ameriku do New Yorku, kde se ze mě stal ten ilustrátor shodou okolností to nebyl můj plán nikdy, ale tak to v životě někdy chodí, že.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste prozradil, že jste pro noviny a časopisy byl schopen udělat na jakékoli téma místo jedné třeba hned 20 skic, abyste ukázal, jakou máte invenci, zase pořád něco dokazovat. Jak se pak editorům vybíralo z tolika materiálu?

Host (Petr Sís): No, ono se vybíralo blbě, to právě byla moje chyba, že jsem měl teorii, že máte udělat 3 ty návrhy, jede dobrej a dva špatný, některým lidem se stalo, že jim pak vyberou ten špatnej, což je blbý, ale vy máte je vlastně donutit k tomu, aby udělali to co chcete dělat vy, že jo, ale zajímavý taky je jak mě to bavilo, že třeba ten New York Times nebo ty noviny a ty časopisy mi zavolali někdy i o půlnoci a já to celou noc dělal a teď zjišťuj, jak člověk stárne, že třeba zavolaj a říkaj titulní stránka a já říkám: A kdy to potřebujete? A oni říkaj: Zejtra. Já říkám: A tak, já myslím, že něco mám a teď se úplně stydím, jak už v sobě nemám to, jak se mi nechce celou noc pracovat prostě, no a tak to chodí, že jo, prostě to maj příležitost ty mladý teďko.

Moderátor (Vladimír Kroc): Prozraďte, jak daleko jsou plány na knižní portréty Komenského a Exupperyho?

Host (Petr Sís): No, ty probíhaj, s tím Exupperym to bud horší, protože já jsem Exupperyho miloval jako ho milujou všichni kvůli Malýmu princi, ale netušil jsem, že je to francouzská národní památka a od tý doby, kdy jsem zmínil, že o něm chci něco dělat, tak mi začínaj volat různý francouzský ministerstva, jestli jsem si jistej, že ten portrét toho Exupperyho mám přesně tak, jak oni si ho představujou, protože je to jejich, oni ho měli na bankovkách a maj ty pomníky a já najednou zjišťuji, že to je jako kdybych.

Moderátor (Naděžda Hávová): Abyste jim nezbořil mýtus.

Host (Petr Sís): No právě, že bych jako, kdybych najednou dělal nějakého národního albánského hrdinu a pak celá Albánie se proti mně spikla, že mě podřežou, tak prostě teď se začínám bát s tím Exupperym, zatímco Komenského bych rád udělal a všechno to mám pohromadě, akorát u Komenského je vyvrcholení v tom, že on potom řekne: No, bůh to všechno spraví a já bych tam chtěl mít nějaký jiný řešení, takže nad tím pracuju a taky mám strach v Česku, že je vlastně, vyšlo mě tady 5 knih a každá ta knížka je o člověku nějakým i včetně, Tibet vlastně je o mým otci a já mám aj knížky o jinejch věcech, ale tady shodou okolností toho výběru to vypadá, že já se soustředím na různý lidi, který si vyberu a pak proberu jejich život, takže možná s tím budu muset něco dělat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já nepochybuji o tom, že určitě úspěšná by tady na českém trhu byla knížka o historii Českého rocku, to také, pokud já dobře vím, máte jí v tašce zrovna předpřipravenou s sebou.

Host (Petr Sís): To já mám v kabele.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ta se vám určitě jako jednomu z prvních československý dídžejů píše celkem hladce.

Host (Petr Sís): Možná to je ta Chyba, že o tom vím moc a jsem moc zaměřeném na celou tu dobu, takže najednou třeba by to chtěla někoho, kdo by byl od toho trochu vzdáleném, takže teď jsem v tom tak ponořeném, že prostě teď nevím, jestli po skupině Karkulka přišla skupina Sputnik nebo něco, ne ale já se vlastně místo toho českého rocku pokrývám celou historii od roku 48 až do roku 89 a to je hrozně těžký to udělat v podobě knížky a zůstat vtipném a má to vlastně bejt taky o tom, kdy vlastně člověk poprvé slyšel o západě a o tom, co to byly džínsy a co to byl kečup a to já tam taky mám jako, jak jsme si představovali, jak je to všechno fantastický, ten kečup a tak a na jednou pak člověk zjistil, že vlastně, když vám kečup vystříkne na kalhoty, tak je to průšvih, prostě všude, že jo, takže v tom je taková tahle ta jemná linka, že není na světě nic prostě hop nebo trop, ale že je všude chleba o dvou kůrkách, no, takže na to teď bojuju na týdle knížce, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já teď budu chvilku citovat, je dobré, když můžete mít nad městem kontrolu. V Praze si řeknu, že půjdu k Prašný bráně a dojdu tam, v New Yorku už je to horší, to město kontroluje vás. Praha je bezvadná ale nechci tady být jen kvůli sentimentalitě. Tolik citace vaší odpovědi na dotaz, jestli se nechcete na trvalo vrátit do České republiky. Jak často sem vlastně jezdíváte?

Host (Petr Sís): No jezdívám sem co nejčastěji, ale když jsem tuhletu odpověď, dal to jsem uvažoval o tom, že ještě člověk můžu chodit, ale teď jak pokračuje můj věk, tak bych to měl prostě rekvalifikovat, kam vás dotlačí na kolečkovým tomhle tom, vozejčku, že jo, křesle, takže se třeba do tý Nerudovky to bude blbý to tlačit nahoru, takže bych si vybíral spíš, ne ale jako je pravda, že když se jdu třeba projít, tak já miluju to, že obejdu celej ten střed tý Prahy, to znamená taky nedojdu někam do Nuslí nebo něco, ten New York a ty velký velkoměsta jsou hrozný v tom, jak maj svojí dynamiku, která vás někam tlačí, což když máte třeba malý děti, tak je to nepříjemný, že si nepřipadáte, že víte, kam jdete, ale spí kam vás to tlačí, no.

Moderátor (Naděžda Hávová): Petře, máte dvě děti na prahu puberty, jezdí ještě rády s tátou do Prahy?

Host (Petr Sís): No, to oni sem jezdí rádi, protože si představujou, že tady je to takovej pořád pokračující mejdan, že o, oni netuší, to právě teď moje sestra říkala, ta má čajovnu, že ta Madlenka bude muset začít pracovat opravdu jako vytírat, říkala, ona sestra je taková říkala: Bude muset vytírat a tohleto, takže aby věděla, že to není jenom jako pořád legrace, tady když přijedou, tak jsou to příbuzný a je veselo.

Moderátor (Naděžda Hávová): A rozumí česky děti?

Host (Petr Sís): Oni si myslí, že rozumí, ale oni si myslí ty obě děti, že mluví asi 24 jazykama, což teda nemluví vám můžu říct, ale oni si to myslím, tak já jim to zatím neberu tu představu, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kdybychom se vrátili zase ke knížkám, na knížce Tři zlaté klíče s vámi pracovala Jacqueline Kenedynová Onassisová, jak jste se s bývalou první dámou Spojených států seznámil?

Host (Petr Sís): No tak oni mi zavolala, kdy já jsem si říkal, že to jméno její znám, ona byla redaktorka v nakladatelství Dably, ale já jsem si říkal, že jí znám, ale neznal jsem jí tak jako jí znali Američani, protože oni k ní měli celej ten sentiment kvůli tomu zavraždění toho manžela jejího a tak a pak se ukázalo, že je to ona, já jsem si říkal je to ona, má stejný jméno, byla to ona a byla to nádherná spolupráce vlastně to bylo jako pro každého umělce, že každej umělec doufá, že najde svýho mecenáše, tak ona tím z jaký byla rodiny, jakého postavení, tak jí nezajímalo kolik to bude stát, což tomu dalo takovou dimenzi, jako já když dneska dělá knížky, tak se ptaj lidi: Pro jakou věkovou skupinu, kolik se toho prodá, kolik toho prodáme v Ohio, zajíámaá malý holčičky by spíš zajímali motýlci, než ty vaše knížky a ta paní Onassisová tohleto neměla a měla takovej zájem o celej světa a o všechno, což bylo nádherný, takže já jsem si dělal plány, jak budem spolu dělat spoust dalších knížek a vlastně je zajímavý, že ten Tibet měla bejt další knížka po těch Třech zlatech klíčích, to začlo u toho a kdyby nebylo jí, která u těch Třech zlatech klíčů řekla, že to bude mít 68 stránek, tak ten Tibet by určitě řekli ty lidi, to nemůže mít tolik stránek, ale tím, že já už jsem měl ty Tři zlatý klíče, tak ten Tibet je vlastně knížka, která je taky velkej rozsah, jo, tak ona pro mě otevřela dveře do takovejch úplně novech světů, za což jsem jí dodneška vděčen, že jo.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čtou nebo kupují si Američani knížky víc než Češi?

Host (Petr Sís): Já myslím, že ne, já myslím, že samozřejmě ten velkej rozdíl, že máte zemi 10milionovou a zemi 300milionovou.

Moderátor (Naděžda Hávová): A když pomineme velikost trhu?

Host (Petr Sís): No, jenže to bohužel v tom hraje tu roli, ale jinak jako všichni teďkons se děsí nakladatelé, že lidi čtou míň a děje se tam ten celej přelom k tomu, že z těch malejch obchodků, kam lidi chodili v těch svejch vesnicích jako za Krameria si kupovat knížky, tak jsou to ty velký supermarkety, kde se prodávaj knížky a ty supermarkety začínaj mít větší a větší moc, kdy diktujou co bude na obalech, co lidi budou číst, ale furt je tam samozřejmě celá skupina lidí, který rádi čtou a rádi prostě se dívaj na obrázky, ale otázka je co bude s tou další generací, který má ty computery a jsou vychovávaný jinak, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zase teď přeskočím jinam, do newyorského metra, tam jste v jedné stanici, nevím přesně v které, vytvořit mozaiku, jak to přišlo vlastně tahleta nabídka?

Host(Petr Sís): No, já jsem udělal plakát ten slavném a najednou oni v tom metru maj takovej program, kdy si snaží, to metro je hrozně starý, to je 100 let starý když tam vejdete do toho metra a třeba je horko, tak na vás padne úplně Hrůza, protože to je takový jako, jako šílenej sen z Kafky prostě, je to sto let starý, takůže oni zjistili psychologicky, že když zlepší ty stanice a nějak je vyzdobí, tak snad těm lidem budu trochu líp, než je někdo přepadne, veme jim peněženku, že prostě aspoň chvilku se budou cejtit dobře, takže tam je takovej program, že se snaží vyzdobit to metro a oslovili spoustu různejch umělců a dávaj vám možnost si vybrat nějakou stanici, tak já jsem si říkal kterou stanici bych si vybral a to byla Šťastná náhoda, protože já jsem si vybral stanici na 86. ulici a Lexingtonu, kde dřív byla česká čtvrť, tak je německá, maďarská, ale česká čtvrť, český hospody a tam bydleli všichni Češi před těma 100 lety, ale shodou okolností ta stanice je taky stanice, která je nejblíž metropolitnímu muzeu, Gogenheimu a tak, takže vlastně všichni, který jedou do muzeí v New Yorku, tak to uvidí, takže jestli tam pojedou nějaký lidi, který poslouchaj tenhle pořad, tak když vystoupíte z metra, rozhlídnout se kolem sebe, rozhlídnout se, dávat si pozor na batůžek a na peněženku, ale taky se podívat na mozaiky moje.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tajemství červené krabičky je čerstvě k sehnání v knihkupectvích, jaké má Petr Sís další plány?

Host (Petr Sís): No tak další plány teďko si musím někde dát vepřo-knedlo-zelo nebo svíčkovou taky, vepřový koleno, to bude zase, to bude zase veselo, já za ten tejden vždycky musím stihnout všechno co mi chutná prostě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nechte jídelníček stranou. Bude to historie českého rocku třeba?

Host (Petr Sís): No, historie českého rocku někam musím doklepat do konce, ale asi se z toho stane celá historie Česka prostě, to jsou takový ty věci jako Darwin, když začal dělat něco a pak mu to trvalo místo 3 měsíce 7 let, tak to tak vypadá, že to bude vypadat, pak dělám o takovým malým Mozartovi, kterého tatínek nutí, protože příští rok budou narozeniny Mozarta 250 let, tak o malým Mozartovi dělám knížku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak za 3 dny v kinu Aero v Praze je křest knihy Tajemství červené krabičky a také vlastně můžeme připomenout, že jste načetl na CD tu knížku a ta četba je doplněna originální tibetskou hudbou, to jenom pro úplnost, protože už se budeme loučit a když už byla řeč o Bobu Dylanovi, tak bychom si ho mohli zahrát na rozloučenou. Naším dnešním, vzácným a milým hostem byl Petr Sís, výtvarník a spisovatel, děkujeme za vaše knížky, děkujeme za váš čas, mějte se dobře. Na shledanou

Host (Petr Sís): Já vám taky děkuju moc, děkuju, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děkujeme i vám, že jste s námi zůstali. Vladimír Kroc a Naděžda Hávová přejí pěkný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.