Vytrácí se romština. Hraje v tom roli škola? Odpovědi hledá výzkum realizovaný Seminářem romistiky

V České republice žije kolem 250 tis. Romů, ne všichni ale hovoří romsky. Velké množství rodin vypouští romštinu z komunikace s předškolními dětmi a věří, že jim tak usnadní nástup do školy. Otázkou zůstává, zda existuje cesta, jak neopouštět romštinu a zároveň nevystavit děti potížím spojeným s nástupem do výuky vedené v češtině.

„Pro menšinový jazyk je naprosto klíčové, aby se předával v rodinách jako mateřský. Příklady z celého světa ukazují, že jakmile menšinový jazyk ovládnou děti až jako druhý, jedná se zpravidla o začátek procesu, na jehož konci jazyk zaniká a jeho mluvčí přecházejí na jazyky jiné. Proto jsme vzali vážně argument mnoha romských rodičů, kteří tvrdí, že na děti nemluví romsky kvůli škole a podívali se na tento okamžik detailněji,“ přibližuje romista Pavel Kubaník, který se situaci romštiny v ČR věnuje dlouhodobě.

Čtyřčlenný tým navštívil 6 měst, ve kterých se dosud romština v komunikaci s dětmi alespoň zčásti uchovává a pořizoval zde rozhovory s mluvčími romštiny, personálem školek, škol, pedagogicko-psychologických poraden nebo nízkoprahových klubů.

„Uprchlická krize v českém školství urychlila nástup podpůrných opatření pro jinojazyčné děti. Někdy celý tento proces vedl například učitele k hlubším úvahám o situaci romskojazyčných dětí. V zásadě ale naše mikrosonda ukazuje spíše na to, že romština jako silnější jazyk některých romských žáků je spíše opomíjená a přehlížená,“ shrnuje Markéta Hajská, která na výzkumu spolupracovala.

Rozhovory s učiteli, pedagogicko psychologickými poradci i romskými rodiči ukázaly, že v místech, kde se romština stále užívá v komunikaci s dětmi, je rodičům někdy doporučováno soustředit se s dětmi na komunikaci v češtině. „Těžko si něco takového představit jako doporučení pro ukrajinské nebo vietnamské rodiče,“ konstatuje Kubaník. „Zaměstnanci státu tímto vytvářejí tlak na opouštění jazyka, který stejný stát skrze podpis Charty regionálních či menšinových jazyků chce chránit a podporovat jeho užívání. Náš výzkum nebyl plošný a nemůžeme tedy mluvit o nějakém trendu. Jen o praxi, která se jeví jako smysluplná a bezproblémová mnoha klíčovým hráčům a rodiče si ji mnohdy vzali také za své.“

Existuje tedy cesta, jak romštinu udržet, aniž by to znamenalo mít problémy s češtinou? „Je možné vyjít z příběhů mnoha rodin, které si oba jazyky udržely a jejich děti chodí do běžných základních škol. Takové rodiny nalezneme mezi rodinami olašských i neolašských Romů v ČR. Zpravidla zde hraje roli nějaký ustálený kontakt s češtinou, ovšem mimo domácí prostředí. V něm romština stále hraje prim. Česky děti mluví ve školce nebo během jiných kontaktů s neromskými dětmi. Vícejazyčnost je na světě zcela běžná a není jediný rozumný důvod opouštět svůj jazyk ve prospěch snadnějšího ovládnutí jiného. Toto vnímání je ale třeba rozšířit nejen do romských rodin, ale také mezi lidi, kteří mohou mít na rozhodování rodičů vliv – ať už se jedná o pracovníky škol, školek nebo školských poraden. I jim se může zdát romština jako „jazyk jen pro okrasu“ -- nedomluvíte se s ním přece na úřadě, neprobíhá v něm výuka. Romština ale může hrát v budoucím životě dětí velmi důležitou roli v jejich propojení s jinými mluvčími, což může mít i ekonomické výhody. Lingvisté také jasně doložili, že odmala pěstovaná vícejazyčnost rozvíjí potenciál dětí. Zbavovat se romštiny znamená zbavit se i tohoto potenciálu,“ uzavírá Kubaník.