Tři ročníky v jedné Montessori třídě. „Děti si přirozeně pomáhají, spolupracují spolu a starší jsou mladším vzorem,“ pochvaluje si učitelka

Děti sedí spolu se svou učitelkou v kruhu na koberci a zpívají píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka o stromech, které bydlí na stejné zemi co my. „A ty listy pro nás teď budou velice důležité,“ navazuje Kamila Randáková na text písně.

I když je atmosféra ve třídě uvolněná, každý ctí pravidla. Říct svůj názor může ve chvíli, kdy na něj přijde řada. „Stromy potřebujeme. Proč jsou pro nás důležité?“ ptá se učitelka. „Protože dělají kyslík,“ odpovídá jedno z dětí.

Montessori mezi prvními

Kamila Randáková se chtěla stát učitelkou už od dětství. Po vysoké škole začala učit češtinu na druhém stupni. Pak se ale přihlásila na trénink Montessori pedagogiky. „To změnilo moje směřování, protože mě to začalo moc zajímat,“ vypráví.

„Snažili jsme se přes pilotní ověřování u Ministerstva školství tenhle program posunout na základní školu. Takže jsem byla mezi prvními učiteli v České republice, kteří tenhle program používali a už jsem u toho zůstala,“ popisuje paní učitelka Kamila svou cestu k Montessori.

V Montessori školách pracují vždy tři ročníky dohromady. „Má to velkou výhodu v tom, že si děti přirozeně pomáhají a spolupracují spolu. Smývají se rozdíly. Když jsou tam menší i starší dohromady, každý něco jiného umí a nepotřebují spolu tolik soutěžit,“ popisuje.. „A to je další věc, která tam moc dobře funguje. Starší jsou mladším vzorem,“ usmívá se učitelka.

42 dětí, 2 učitelky a 1 asistent

„Zelenému barvivu říkáme chlorofyl, řekněte si to,“ nabádá Kamila Randáková své školní děti. „Chlorofyl!“ ozve se zvučně třídou. „Aby se dělá chemická reakce, které říkáme…,“ navazuje a čeká na odpověď. „Fotosyntéza!“ zvolají děti.

V jedné učebně je 42 dětí, dvě třídní učitelky a jeden asistent. Místo známek hodnotí Kamila Randáková děti slovně.

„Tím, že dětem nedáváme vnější motivaci, udržují si tu vnitřní. Naše pravidlo je, že ve škole se pracuje. Každý den máš dělat něco nového, máš na sobě pracovat, rozvíjet se, dělat věci ke školní práci,“ vyjmenovává pravidla školy. „A děti tohle dělají a neočekávají, že za to budou nějak pochváleny nebo hodnoceny,“ dodává.

Každý žák si navíc svoji práci může nejdřív zkontrolovat podle vzoru, který vyplnil učitel. Dítě si tak samo najde a opraví případné chyby. „A teprve potom to dá učiteli. Já se na tu práci podívám a dívám se, jestli to dítě pochopilo ten základ,“ vysvětluje učitelka. „Jdu za každým dítětem a  chyby, které je potřeba, si společně opravíme. Děti i v tomhle systému moc dobře ví a uvědomují si, co jim nejde, v čem mají slabiny, anebo v čem jsou naopak výborní,“ popisuje.

V dalším díle se podíváme za vítězkou letošního ročníku Global Teacher Prize Magdalenou Málkovou z malotřídky prosperity v Nové Vsi u Kolína.