Vše je virtuální a nemáme se čeho zachytit. Tak vztyčujeme kameny, říká Václav Cílek
V Anglii jsou jich tisíce, u nás jsou spíš vzácností. Menhiry. „Klasické menhiry jsou staré jako egyptské pyramidy,“ upozorňuje geolog Václav Cílek.
Památné nebo posvátné kameny jsou podle geologa Václava Cílka připomínkou toho, co člověka přesahuje. „Kameny mohou mít celou řadu funkcí, například mohou vyznačovat hranice,“ upřesňuje. „Kameny jsou svědky historie, které nás vedou do propasti času.“
Napadlo vás někdy, na čem sedávají andělé? „V životě jsem neviděl sedět anděla na smrku,“ říká Václav Cílek. „Na východě bývá zjevení anděla vždy vyznačeno kamenem!“
Každý vztyčený kamen má význam
Kult kamene se, jak zdůrazňuje, vyznával odjakživa. Některé menhiry mají dokonce své jméno. A ta bývají docela poetická – posuďte sami: Zkamenělý pastýř, Zakletý mnich…
„Vztyčených kamenů je celá řada. Jsou kameny denní, jsou kameny noční. Jsou kameny, které se ve světle plamenů ohně hýbají, jiné ne. Máte kameny strážné – těm se trochu vyhýbáte – a máte kameny ženské. O nich se věří, že ženám pomáhají otěhotnět,“ vypráví Václav Cílek.
„V Bretani se například hrála hra – muž a žena se svlékli, honili se kolem kamene a poté se snažili počít potomka. A jejich příbuzní, kteří to brali naprosto vážně, mezitím hlídali, aby je nikdo nevyrušil.“
Kámen nemusíte zalévat
Každý z kamenů, které naši předci vztyčovali, měl svůj význam. „Štve mě současná móda necitlivého a hloupého vztyčování kamenů,“ neskrývá geolog. „Nemáme se čeho chytit, vše je virtuální, vše uplývá… a kámen nám pomáhá se zachytit.“
Využívají toho bohatí lidé i banky. „Když zasadíte kámen, nemusíte se o něj na rozdíl od kytky starat,“ směje se Václav Cílek. „Navíc to vypadá moderně a elegantně.“
Celý rozhovor si kdykoliv poslechněte buď kliknutím na odkaz přímo v tomto článku nebo v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Anglický humor, který léčí! A nestárne...
Vladimír Kroc, moderátor


Doktor v domě
Populární humoristická kniha ze života mediků, lékařů a jejich pacientů. Čte Aleš Procházka, režie Vlado Rusko.