Vojáci sice odešli, ruskou bombu má ale na dvorku dodnes
Co všechno se může změnit za tři měsíce? S touto otázkou se přesně čtvrt roku po skončení konfliktu mezi Ruskem a Gruzií vydala do Tbilisi naše moskevská zpravodajka Lenka Kabrhelová. Jak to dnes vypadá na místech poblíž hranice s Jižní Osetií, která se v srnu na několik dnů dostala do povědomí světové veřejnosti? Jak žijí obyvatelé vesnic s těžko zapamatovatelnými jmény Karaleti či Tkujavi, která od chvíle vyhroceného konfliktu upadla opět do zapomnění?
Vesnicemi u hranic s Jižní Osetií projíždím na den přesně tři měsíce poté, co celá oblast od města Gori platila v podstatě za válečnou zónu. Stejná cesta, za volantem stejný gruzínský řidič. Srovnání se nejde ubránit. Shodujeme se, že tísnivá atmosféra, kdy místní narychlo balili a prchali pryč ze svých domů, je pryč. Život ve vesnicích po cestě se vrací do normálu. Ovšem jen zvolna. Sem tam míjíme ohořelý dům - válka byla sice krátká, ale její stopy asi hned tak nezmizí.
Zastavujeme ve vsi Tkujavi. A s radostí zjišťuji, že přinejmenším jeden z místních, se kterými jsem mluvila v srpnu a kteří odmítli opustit své domy, přestál turbulentní časy ve zdraví a bez větších materiálních škod. Jak mi ale Guram Litcheli říká, ne všichni měli štěstí jako on.
Několik bomb, podle místních byly ruské, přistálo v samém centru obce. Jedna poblíž domu třiašedesátileté Natálie Merebashvili, kam mě Guram vede. Další dopadla na zahradu hned vedle poničeného stavení a leží tam pod zemí nevybuchlá dodnes.
"Bojím se, pořád se bojím. Němci, Francouzi, všichni možní odborníci tu byli, ale bombu se jim ze země dostat nepovedlo. Nikdo nám není schopný říct, co se s ní stane a jestli vůbec můžeme začít opravovat poničený dům," říká Natálie Merebashvili.
O kus dál na návsi, kde se zrovna rozděluje stavební materiál na opravu poničených obydlí, potkávám ještě o deset let starší Nazo Kareli, která nechápavě vrtí hlavou nad troskami svého domu. "Řekli mi, že můj dům už opravit nepůjde. Strávila jsem tu celý život. Teď mě dali do Gori do mateřské školky. Bydlím tam s devíti dalšími sousedy," říká stará paní, která se s následky konfliktu vyrovnává sama.
Syn je ve vězení, manžel umřel před lety. Co s ní bude, neví. Když bude mít štěstí, dostane možná jeden z minidomků, které vláda buduje pro uprchlíky na okraji Gori. S pospolitostí vesnice ovšem nemají nic společného. Připomínají spíš sídliště naležato.
"Samozřejmě, že to byla nesmyslná válka, každá válka je nesmyslná, všechno je to politika. Žili jsme tu léta úplně normálně," říká mi soused staré paní, kterému se ale do otevřené kritiky nechce. Nejvíc ho zajímá, jak v domě s vytlučenými okny od výbuchů přežije zimu.
Také Guram si myslí, že celý spor je vyvolán uměle. "S Osetinci jsme žili léta normálně pohromadě. Koneckonců i paní Natálie, se kterou jsi mluvila, je Osetinka," říká mi na zahradě svého domu. A připojuje nekompromisní kritiku na adresu všech stran, které hrají o region přetahovanou - obzvlášť té ruské. O pohnutkách Moskvy si tu lidé po letech společné sovětské lidé minulosti zjevně nedělají iluze.
Nakonec i sám Guram je ale živým důkazem toho, jak spletité kořeny zdejších problémů jsou, když se po třetí skleničce domácího vína hrdě hlásí k místnímu rodákovi Stalinovi, jehož obří socha stále vévodí náměstí nedalekého Gori. A mimochodem, jako zázrakem a bez škrábnutí přežila i srpnové ruské bombardování.
