Veronika Žilková chystá od září rozhlasový pořad

Veronika Žilková: Dobrý den, a já vám rovnou řeknu, že to není vozíčkářská organizace, ale organizace pro zdravotní postižení, protože těch postižení je víc.

Vladimír Kroc: Dobře. Tak, se omlouváme a já doufám, že nebudete muset na pravou míru upravovat to, co jsme o vás vyčetli. Veronika Žilková je ročník 1961.

Veronika Žilková: Jste gentleman.

Vladimír Kroc: Tak myslím, že to se stát může, ještě takhle. Narodila se 16. října v Praze, aby to bylo úplné. Vystudovala herectví na DAMU, kam jí původně zavedla záliba v renesančním tanci, to také platí. Začínala stálým angažmá v Městských divadlech pražských, po listopadu 89 hrála v černém divadle Alenku v říši divů, hostovala v Národním divadle, Na Fidlovačce a zakotvila opět v Činoherním klubu. Za roli Marijánky v Michálkově Zapomenutém světle dostala Českého lva. Hrála například ve filmech Eliška má ráda divočinu, Otesánek, Anděl exit, Deník šílené manželky nebo televizním seriálu Šípková Růženka. Veronika Žilková je podruhé vdaná, spolu s manželem vychovává pět dětí, Agátu, Markétu, Cyrila, Honzu a Vincka, z nichž dvě jsou osvojené.

Veronika Žilková: Výborně.

Naděžda Hávová: Prý jste měla dost dramatickou dovolenou, nejprve vám těsně před ní ukradli auto, potom někde ve Španělsku, kde jste se nachomýtli, explodovala bomba. Je to pravda?

Veronika Žilková: Tak to se stalo jeden ten samý den, že ráno mi ukradli auto a potom vybuchlo těch bomb několik. Jedna v Alicante po přistání a druhá v Bendormu těsně vedle našeho hotelu, ale když vlastníte pět dětí, tak vám to vlastně přijde roztomilejší v Burilu.

Vladimír Kroc: Terorismus se stává pomalu, ale smutnou jistotou součástí našeho života. Dokážete se s takovou představou smířit?

Veronika Žilková: Já si spíš nedokážu představit představu z čeho ten terorismus vzniká a ten prostě vzniká z lhostejnosti a je to z lhostejnosti celého světa k sobě navzájem. Já dneska, když jsem ráno jela autem, tak jsem říkala, jak mi tak strašně vadí, já mám takové období, kdy miluju Čechy a kdy je nenávidím. Dneska je nenávidím, protože vlastně na křižovatce, když někoho pustíte, nikdo vám nepoděkuje, vlastně jsme k sobě hrozně lhostejní a tupí, a pak se lehce stane, že někdo někoho zbije a ostatní jenom přidají do kroku, protože proč by se do toho konfliktu motali. Ale vlastně s tím terorismem mi dochází, že sice Američané zasáhnou, když jeden druhé bije a děkujou si na přechodech, ale zase vzhledem k tomu, že jsou movití, tak jim je poměrně lhostejný ten chudý svět a není to jenom o Američanech, je to o všech národech, které prostě mají víc než ti druzí. Tak, ten terorismus mě neděsí tak, jako ten začátek, protože nevznikl jen tak z ničeho nic.

Naděžda Hávová: Napadá vás životní situace, ve které by násilí bylo odůvodnitelné nebo omluvitelné?

Veronika Žilková: No, tak třeba, když někdo ubližuje mým dětem, tak mu dám hned pěstí.

Vladimír Kroc: Dá se vůbec z něčeho takového, o čem jsme teď mluvili, dělat legraci?

Veronika Žilková: Já myslím, že se o tom musí mluvit a je úplně jedno jakou formou. Jestli se o tom budeme bavit úplně vážně, zatím mám pocit, že odradíme víc lidí, když v jednom nejmenovaném pořadu jsme udělali válku v Tiráku. Tak prostě, si myslím, že i toto je forma, jak se dá o tom mluvit, protože je důležitý nenechat to lhostejné.

Vladimír Kroc: Vy jste řekla v nejmenovaném pořadu. Asi jste měla na mysli Tele Tele.

Veronika Žilková: Já nevím, jestli můžu na stanici Radiožurnálu jmenovat pořad jiného média?

Vladimír Kroc: Každopádně já jsem se chtěl zeptat, protože mám pocit, že vám v tom pořadu není nic svaté, jestli existují nějaké hranice?

Veronika Žilková: Asi ne.

Naděžda Hávová: Kdyby vás osud uvrhl do nutnosti volby, buď a nebo, kým byste, s kým byste raději byla. Se Suchánkem nebo s Genzerem?

Veronika Žilková: Kdy?

Naděžda Hávová: V pořadu Tele Tele. A na pustém ostrově.

Veronika Žilková: No tak, život je rozdílný, že jo. Pořad Tele Tele, jako jedno ze dvou, to bych se muselo jmenovat jinak a na pustém ostrově, no tak Geňa by mi tam snědl asi víc kokosů, Michal, ten moc nejí, takže by mi nechal víc kokosů Michal. S Michalem bych si mohla vyměňovat oblečení, protože jsme stejně prťaví, no ale kdyby zase přišel nějaký domorodec, tak Geňa by mě asi ubránil. Já nevím. To je těžká volba. Opravdu.

Vladimír Kroc: Takže jste zvolila, jak se to říká, jeden ve dvou nebo dva v jednom? Takhle prostě, že by byli?

Veronika Žilková: Jo, že bych jela s Pepou, prostě. Jo a kluky bych nechala oba dva v Praze.

Vladimír Kroc: Vy teď, tuším, že právě s Michalem Suchánkem, připravujete pořad o dvojnících. Kdy to bude hotovo?

Veronika Žilková: Ten pořad vlastně ode dneška se natáčí, takže jen co tady dovysílám, tak vlastně jedu na Barrandov, kde na mě čekají. Den pro vysílání je 20. září a celé září by mělo být trošku víc jako roztančené Tele a pořad Ne-e ač, to je ten pořad o dvojnících, ač..

Vladimír Kroc: Ne-e se to jmenuje?

Veronika Žilková: Ne-e, protože jsou to ne-e praví lidé, co tam vystupují. Ač nesouvisí s Tele Telem vůbec, tak vlastně jediný spojník je, že teda tam to budou moderovat, teda Pepa Carda a já, ale psali jsme na to s Michalem, ale vlastně to s Teletem nemá vůbec žádnou souvislost. A točí se to teď a můžete se těšit, že na ulicích budete potkávat třeba Karla Gotta a nebudete vědět, jestli je to on nebo ne, protože právě se chystáme do ulic na různé nachytávky.

Vladimír Kroc: Nemrzí vás trošku, že mnozí, kteří vás znají jenom z televizní obrazovky, třeba nevědí vůbec nic o vašich rolích v Činoherním klubu?

Veronika Žilková: Tak, vůbec divadlo zajímají čtyři procenta lidí a vůbec, že kvůli čtyřem procentům lidí je tolik divadel v Čechách, mi přijde úžasný a já mám pocit, že jako, tak jako, kdo chce jít do divadla, tak prostě jde do divadla, koho divadlo nezajímá, tak proč by se zajímal o to, že já hraju v divadle? To v tomhle jsem demokratická a myslím si, že ten Činoherní klub je poměrně v Praze hodně známý, takže si není důvod si stěžovat.

Naděžda Hávová: V čem vás mohou diváci v nové divadelní scéně v Činoherním klubu vidět?

Veronika Žilková: Naštěstí v samých starých věcech. Jenom mě nestrašte, doufám, že to neposlouchá pan ředitel a nevymyslí na mě nějaké zkoušení, protože už bych se asi opravdu oběsila vzhledem k tomu, že vlastně náš pořad Tele Tele pokračuje, tak se děsím toho, že bych měla začít zkoušet v divadle, nicméně můžu pozvat na starší věci, pokud jste neviděli, můžete se jít na ně podívat, po druhý, po třetí. Je to představení Portugálie a Deskový statek. Z ostatních představení jsem se vyvlíkla.

Vladimír Kroc: Já se ještě vracím k tomu, co by do vás možná ti, kteří vás znají právě z obrazovky neřekli, třeba to, že prý skoro výjimečně posloucháte renesanční hudbu?

Veronika Žilková: Renesanční a barokní, tak. Proč bych to měla furt všude říkat, no musím říct, že se děsím populární hudby. No, tak každý má rád něco jinýho, třeba vy máte rád špenát.

Vladimír Kroc: Mám.

Naděžda Hávová: Možná by lidi, kteří vás opět, řekněme, neznají jinak než z televizní obrazovky, překvapilo to, že se zabýváte dobročinností, například jste věnovala drahý kostým naší nadaci, tedy do dobročinné aukce Nadačního fondu Českého rozhlasu.

Veronika Žilková: Já mám takovou filosofii, že člověk má, už jsem to říkala v nějakým rozhovoru, je to ukradený, vymyslela to matka Tereza, je, že aby člověk byl šťastný, má žít podle principu třech mincí. Když dostaneš tři mince, tak za jednu si kup jídlo, abys mohl žít, za druhou si kup hyacint, abys nasytil svou duši a třetí někomu věnuj. A podle toho principu já se snažím žít, takže s tou dobročinností se snažím teda třetinu svého času a třetinu svých příjmů věnovat někomu, abych byla, ale prosím vás nevolejte, já už vím, komu to dávám.

Vladimír Kroc: Teď právě prozraďme, co zaručeně ještě netuší ani bulvár. Veronika Žilková bude od září vytvářet v Českém rozhlasu 1 Radiožurnálu nový pořad pro handicapované, ale to si necháme až po písničce.

Naděžda Hávová: Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál, druhé srpnové vydání pořadu Dva na jednoho. Naším dnešním hostem je herečka Veronika žilková. Co vás vlastně přivedlo k tomu nepředstíranému a nepatetickému zájmu o tělesně postižené lidi?

Veronika Žilková: To jsem myslím řekla před písničkou, takže bych teďko, jestli dovolíte, spíš bych teda chtěla říct k tomu pořadu, protože Vladimír to tak jako nastínil, ale on by to měl být zábavný pořad. Ono by to mělo být v osm večer ve čtvrtek zábavný pořad. Právě bych se hrozně chtěla pokusit o přenesení světel zdravotně postižených na normální. Protože oni jsou mnohem veselejší než my a mnohem radši mají humor. Ono to je možná, že opravdu vlastně, když už člověk jako má ten život tak komplikovanej, tak už si ho nekomplikuje svejma blbýma náladama. Taky je mají, ale v mnohem menší míře. Je s nimi opravdu neuvěřitelná legrace. Já, když jsem v sobotu právě se snažila točit první reportáže, tak jsem byla na takovým setkání zdravotně postižených z celé republiky a říkala jsem: Tak co chlapi? Nebude to tak jako blbý téma pořad, který má být, že jo, zábavný? Vždyť tenhleten nemá dvě nohy, přišel na vojně, ty co jsem s nima povídala, ten je na vozejku? A oni říkali. Ne, ne právě jako tyhlety naše berle a vozejky, to je něco jako tchýně. Jako, my o to nestojíme, ale musíme to mít. No, z tchýně se taky dělá legrace, tak jako, proč ne? A podařila se mi bezvadná věc, že jsem ten svůj největší přínos tohoto pořadu, že jsem našla kluka, jmenuje se Marek Šnajdr, je mu pětadvacet let, a posluchačky, atraktivní, roztomilý mladý muž, který je profesionální snowboardista, studoval DAMU, zranil se a teď dále pokračuje v extrémních sportech na lyžích, žádný modrý, ale pěkně černý v Alpách. Jezdí na takový tý jednolyži, která jse samozřejmě pro vozíčkáře, taková se sedačkou, jezdí na motorce a ten to se mnou bude moderovat a bude vybírat muziku, takže to bude takový mladý dýžej, a stará paní bude uvádět pořad.

Vladimír Kroc: To se bude vysílat každý čtvrtek po dvacáté hodině.

Veronika Žilková: Zatím je, zatím je ještě neuzákoněný název, a já bych hrozně chtěla, aby to prošlo, jmenuje se to Handicamping, protože kempovat, prostě chodí kempovat sportovci, setkávají se jak snowboardisti, tak prostě kolaři, tak prostě ten kemp u mě navozuje takový ten pocit prázdnin a pohody, a vlastně že si může tak i jako nemluvit úplně spisovně. No a handy handy znamená zruční, nikoli handicapovaní.

Vladimír Kroc: Já jsem právě chtěl zeptat na to, komu by vlastně měl být ten pořadu určen? Přece ho nebudou poslouchat jenom handicapovaní?

Veronika Žilková: To by měl být pořad, který by měl zrušit bariéry v hlavách zdravých lidí, které mají k postiženým, protože ty bariéry máme my. My, co jsme zatím dočasně zdraví, ne oni. Prostě nepřistupovat ke zdravotně postiženým se soucitem, v černém obleku a s pochmurnými řečmi.

Vladimír Kroc: Ale nemáte právě pocit, že vám skáču do řeči, že když si posluchač dozví, že to je o handicapovaných, že už apriori si bude tak trochu zacpávat uši, že se bude bát, že se dozví něco, co pokazí náladu. Pochopitelně to bude zábavnou formou udělaný?

Veronika Žilková: Ne proto, protože prostě i k těm zdravotně postiženým patří zábava. Proč by jako, proč by to mělo být zábavnou formou, aby to, já nepotřebuju nikoho přesvědčovat. Kdo si to bude chtít poslouchat, tak si to bude poslouchat stejně jako tento pořad. Jak vy získáváte posluchače? Jenom tím, že se snažíte mluvit o tom, co by je mohlo zajímat. Tak stejně tak se budeme snažit my. Ale rozhodně nevolíme humor proto, abychom přiblížili někoho k někomu.

Vladimír Kroc: Takže připomene, že ten pořad poběží od září, vlastně premiérou budou první zářijový čtvrtek a potom už každý týden.

Naděžda Hávová: Je sice parné léto, ale vy máte pro naše posluchače pozvánku na jeden neobvyklý zápas v ledním hokeji?

Veronika Žilková: Mám dvě pozvánky. První je na neobvyklý zápas v ledním hokeji, protože musím se pochlubit, podařilo se mi sehnat sponzora a v Karlových Varech, vzniká další, nevím teďka, nechci lhát, jestli jsou čtyři nebo pět, již slesh-hokejových týmů. Slesh-hokej je vlastně hokej pro vozíčkáře a jezdí se na takovém sedátku na brusli a bude tam taková jako lehká exhibice, takže vás zvu v jedenáct hodin a slavnostní bude i host Patrik Eliáš, doufám, že ještě přemluvím nějaký kluky ze zlatý hokejky, který se tam přijdou vlastně zapojit. Myslím si, že právě ty, co hrajou v NHL vědí, že v Americe ten svět zdravotně postižených neexistuje. Oni prostě žijou všichni dohromady. Tady u nás furt se to dělí a furt se říká kolik procent je zdravotně postižených. Tam prostě je můj kamarád Juna a neřeší jestli je na vozejku nebo ne. Prostě kamarádím se s ním, protože je to fajn chlap a ne, protože je chudinka, o kterýho se musí někdo starat, takže doufám, že teda tam nalákám víc těch slavných hokejistů, ale takhle je připravený program a vlastně bude zahájení, slavnostní zahájení týmu Nowaco, což je teda tým v slash-hokeji v Karlových Varech.

Vladimír Kroc: Já, třeba bych to neměl přiznávat, ale teprve od vás jsem se dozvěděl, co to je to vlastně slash-hokej. Dejme tomu, že je mezi posluchači také pár takových nezasvěcených, můžete popsat jak takový slash-hokej vypadá?

Veronika Žilková: Prostě ty kluci bruslit nemůžou, protože jsou vozejčkáři, takže mají takový jako sedačky laminátový a vlastně ty mají přidělaný na brusli. Je vlastně, ve Zlíně už je dlouho klub, který prostě tenhleten hokej normálně hrajou. Můžou vlastně hrát s nimi i normální lidi, zdraví, který prostě si sednou a přizpůsobí ten, ten hokej ... ha ha ha. Už jsem zabloudila v mé větě. Prostě, že na tom nemusejí jezdit jen zdravotně postižení, ale i zdraví, můžou si chodit zahrát..

Vladimír Kroc: Jasně.

Naděžda Hávová: Říkala jste, že máte dvě pozvánky. První byla právě na slash-hokej a druhá?

Veronika Žilková: Druhá pozvánka je, že bych chtěla 1. září na Václavským náměstí, takže to je vlastně pozvánka pro Pražáku, ale nicméně je to putovní výstava, už obešla kus republiky a ještě obejde, je to výstava fotografií ze života zdravotně postižených. A kde od 14 hodin bude slavnostní zahájení, od 1. září do 21. září v Paláci knihy v Luxoru na Václavským náměstí a mělo by to zase být vlastně jako takový... máme v našem pořadu rubriku, která se jmenuje Ikarova křídla. To znamená, že kdo má křídla, přelétne tu bariéru, takže tohle by měla být jedna akce, která by měla zdravým ukázat, že ty zdravotně postižení nejsou někdo, od koho si musíme odskočit a odsednout.

Vladimír Kroc: Když to zrekapituluji, tak v září vám začíná znovu divadelní sezóna. Děláte dost intenzivně pro PROSAS, už jsme o tom mluvili, občas natočíte reklamu z níž potom reklamujete charitu. Teď se pouštíte do nového pořadu na naší stanici, píšete jako na běžícím pásu a točíte Tele Tele. Teď jste si k tomu přidala ještě další pořad na téže televizi. Já si myslím, že normální člověk to vůbec nemůže fyzicky ani duševně zvládnout.

Veronika Žilková: Jak říkala jednou Stella Zázvorková. Já už vím jak ty to zvládneš. Ty jseš Marťan.

Naděžda Hávová: Povídáme si o prázdninách, jezdívala jste na letní tábory se Žalmanem Lohonkou Oáza Múza. Oč tam šlo?

Veronika Žilková: To je myšlenka, která bohužel skončila. Je mi to moc líto. To byl hudební tábor pro puberťáky. Bylo to od 13 do 25 let a byly to šlaperský tábory, kde nás Žalma učil na flétnu zobcovou.

Vladimír Kroc: A vy jste se s ním poznala právě přes tu flétnu nebo jak??

Veronika Žilková: Ne, ne, ne. To vlastně organizovala Světla Lohonková.

Vladimír Kroc: Tedy naše kolegyně z Českého rozhlasu. Mimochodem, pro vás to asi není premiéra rozhlasu, kromě toho, že samozřejmě určitě točíte jednohry, tedy rozhlasové hry.

Veronika Žilková: Ne, ne. Ne, nebyl čas....

Vladimír Kroc: Tak, ale dělala jste na Praze Dobrá rána?

Veronika Žilková: Ano, to bylo, bylo. To už je hrozně dávno a bylo to pro mě, protože můj tchán, bohužel zesnulý Jaroslav Navrátil, byl hudební redaktor, tak vlastně vždycky o tom mluvil, takže když jsem pak dostala tu nabídku, tak jsem byla hrozně ráda, jako, ale odvysílala jsem jenom pár a bylo to docela krutý, protože to se vysílalo, myslím, od pěti od rána do osmi, takže to ve čtyři ráno to bylo krutý.

Vladimír Kroc: Ještě k té hře na flétnu. K té vás pravděpodobně přivedl váš otec?

Veronika Žilková: Ano, můj tatínek, který ve svých skoro osmdesáti letech stále a stále je organizuje. Teď zrovna mu skončil Hudební tábor zdraví - Veselé pískání, zdravé dýchání. Tatínek v červenci dostal dvě mrtvice, z kterých se dostal jakoby nic, teď už zase vede tábory.

Naděžda Hávová: A muzicíruje se vůbec u vás doma? Ve vaší početné rodině?

Veronika Žilková: Ano, všichni hrajou a musím říct, že je pro mě velká radost, když je někdy přemluvím, aby si se mnou zahráli.

Vladimír Kroc: Vy asi tu otázku nemáte ráda, ale přece se zeptám. My jsme tady vyjmenovali všechno co děláte, jak vám tedy zbývá čas na tu početnou rodinu? Mluvili jsme o tom, že celkem je vás doma sedm a to nepočítám tedy ještě ty psi.

Veronika Žilková: Tak ono je to už dneska tak, že vlastně, když mám volno, tak trávím ten den sama, protože už všichni jsou tak velký, že vlastně ráno odejdou do školy a vrací se až večer. Takže jsem proto omezila divadlo, aby ty večery nám zůstaly. Je mi to teda líto, ale ten Činoherní klub teda flákám, mírně řečeno, protože mi jde o ten čas s rodinou a v červenci, ač jsem měla tři lákavé nabídky na filmy, tak jsem prostě nic netočila. Byla jsem s dětmi raději celý měsíc z rodinných důvodů

Vladimír Kroc: Jak vy relaxujete? Vy asi nic takového neznáte, ne?

Veronika Žilková: Tak já mám velkou výhodu, že mám práci, která je koníček, takže já nemám od čeho odpočívat.

Vladimír Kroc: Ale kdybychom si pospali ten koníček, jak vypadá v praxi, tak to asi není moc relaxační záležitost? Třeba když jsme mluvili o tom pořadu Tele Tele, ten je, je to týdeník a vymyslet tolik skečů za týden, napsat, natočit, to je asi dost velká honička.

Veronika Žilková: No vždycky lidi říkaj, jak, jak. Přece nám to musí někdo psát. Já říkám ne, prostě jsme dobrý.

Naděžda Hávová: Pořad na Českém rozhlase 1 Radiožurnálu, který budete mít

Veronika Žilková: Handicamping?

Naděžda Hávová: Handicamping, od začátku září.

Vladimír Kroc: Pracovní název, musím zdůraznit.

Veronika Žilková: To je pracovní název.

Vladimír Kroc: Aby se vedení stanice nezlobilo.

Naděžda Hávová: To bude také autorský pořad?

Veronika Žilková: Ano. Dvakrát jsem říkala, že bych to dávala dohromady já, proto když Vladimír, když jsme začali tento pořad vysílat, řekl, že bude spolumoderovat, tak jsem říkala to teda ne, protože to budu celý dávat dohromady. Já doufám, že se mi podaří brzo spolupracovat s celou republikou, a že naopak posluchači budou psát a nabízet, co prostě ve svém okolí mají zajímavého pro zdravotně postižené.

Vladimír Kroc: My jsme tady na začátku mluvili a prosazovali, pak se to zamluvilo, myslím si, že by bylo škoda ještě se nezmínit o tom, jak vlastně funguje tato organizace a jak funguje v té organizaci vy. Já vím, že třeba pořádáte, jednou za rok tuším, že to je, plesy dobročinné a další akce.

Veronika Žilková: PROSAS je občanské sdružení, upozorňuji, žádná nadace. Je to občanské sdružení, které

Vladimír Kroc: Proč to tak zdůrazňujete?

Veronika Žilková: Protože, protože víme, že u nás všechny nadace skončili, názvy všech nadací skončili tam, kde měly. Že občanské sdružení nedisponuje vlastně žádnými penězi, ale je to organizace, která, kterou si založili zdravotně postižení, jsou tam vlastně jenom dva zdraví, to je ředitel a tedy ještě předsedkyně, jinak jsou všichni zdravotně postižení a organizují volný čas a vlastně takovou sociální rehabilitaci, to znamená, vyhledávání pracovních míst a můžu vám říci, ač je zákon, že musíte ze zákona zaměstnat zdravotně postižené nebo jinak platit pokutu, tak všichni si radši zaplatí pokutu a podaří se sehnat dvě místa do roka. Takže toto, toto zaměstnávání a ten volný čas je, že prostě se specializují na potápění, jezdí vodu a v sobotu jsme měli schůzi a pánové se rozhodli, že by chtěli skákat padákem. Tak jsem měla chuť jim říct, a nejste vy zmrzačený dost? Takže to je velmi veselá parta, která sjížděla vodu, ale nemyslete si, že je to tak jednoduchý. Když chcete jet s vozíčkářema vodu, tak musíte mít spoustu zdravých dobrovolníků, který jim pomůžou na loď, složí vozejky a další. Vlastě loď by, normální vodáci rum, tak tady mají vozíky.

Naděžda Hávová: A provozujete tyhle ty sporty s nimi?

Veronika Žilková: Ne, ne.

Vladimír Kroc: Já jsem se nadechl k otázce. Já bych se zeptal, jestli vaše zvučné jméno a popularita vám pomáhá získávat víc peněz, kterých nikdy není dost v této situaci?

Veronika Žilková: Moc ne, protože to, bohužel, v této zemi není moderní. Ve Švédsku, když se dělá velký sběr peněz, tak se pan XY zeptá, kolik dal soused a chce ho trumfnout. No a u nás vám ani jeden nezazvoní. Tedy neotevře, když zazvoníte.

Vladimír Kroc: Tak my se budeme těšit, že vás budeme potkávat častěji tady v Českém rozhlase. Od září už by to mělo být pravidelně každý týden.

Veronika Žilková: Pardon, já ti skáču do řeči. Hlavně můj tatínek tady třicet let hrál v symfonickém orchestru, takže já vždycky jsem dojatá, když přicházím a tady je to tablo a tam je ten můj tatínek za mlada ve fraku.

Vladimír Kroc: Naším hostem byla Veronika Žilková. Díky za váš čas, nashledanou.

Veronika Žilková: Já děkuji, že jste to nevypli.

Naděžda Hávová: Za pozornost i vám děkuje a nejpozději za týden se na vás opět těší Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.