Velká voda Iguaçú uchvátila i Hanzelku a Zikmunda, není to ale podívaná pro každého

O vodopádech Iguaçú by se dalo říct, že jsou to milionáři. Obě strany, brazilskou i argentinskou, navštíví ročně přes milion turistů. Takovému počtu zvědavců musí být vodopády také přizpůsobené. Zvlášť na argentinské straně mají pohyb návštěvníků mezi skoro třemi sty proudy padající vody docela dobře zvládnutý.

Obrovský areál, spousta parkovacích míst, spousta pokladen a několik turniketů. Tohle že je div přírody, národní park? Nápisy, šipky, zákazy… Noříme se do pralesa a za chvíli z něj po bytelné lávce se zábradlím vycházíme na vodu. Napravo široká zrcadlící se plocha. Je vidět, jak teče naproti.

Jenže když se najednou začne napravo od vás divoce lámat do hloubky (přečetli jste si, že to je až 82 metrů, 25 pater), znejistíte. Najednou nevíte, co se kam hýbe, jestli se pohybuje jen voda, nebo i vy. Ještě že jsou mezi tím ostrůvky kamenů a skal. A v tu chvíli vás vodopády uchvátí aspoň svým zvukem a obrazem.

Český popis

Dva okruhy, blíž k vstupu do parku a dál po proudu, vás zavedou přímo mezi užší, širší, kratší nebo vyšší copy vody padající přes okraj skal. Jinak než organizovaně s davem se příliš jít nedá. Asi by dnešní vodopády jejich objevitel, španělský conquistador Álvar Núñez Cabeza de Vaca, nepoznal. V roce 1541 jim dal jméno Santa María, ale ujalo se Iguaçú – jazykem původních obyvatel Guaraníú Velká voda.

Poklop vodní tříště, která nedává dohlédnout do 82metrové hloubky

Jedni z těch, koho Velká voda uchvátila, byli čeští cestovatelé Hanzelka a Zikmund. Tehdy tu nebyly všude betonové lávky, ale k hlavní atrakci se jelo přes širé vodní zrcadlo horního toku loďkami. Dojelo se na ostrůvek, až k tomu, co roztančilo prsty na jejich psacím stroji k popisu tak nádhernému, který v jiném cestopise než jejich Velkých vodách Iguaçú nenajdete:

„Nedohledná hladina se svinula v mamutí tygl roztaveného stříbra. Vrhá oslnivé záblesky do očí jako kabaretní tanečnice, která chce uchvátit blysknavou pláštěnkou v kuželech tisíciwattových reflektorů. Ještě blíž, až na kraj ostrůvku.“

Podívaná, která není pro každého

A přitom má ta krása takové jméno: Ďáblův chřtán. Dnes je to na kraj chodníčku s pevným zábradlím, ne ostrůvku, ale ani tak to není pro všechny – 25 pater dolů se řítí obrovská masa vody. Tady se propadne polovina vod celého Iguaçú.

Z brazilské strany máte vodopády skoro na dlani, z té druhé, argentinské, je budete mít všude kolem

Člověk se nemůže vynadívat a úplně zapomene na ostatní kolem, kterých tu je hodně. Zapomene, že tu musí hezky spořádaně po chodníčcích, všechno má svůj směr a řád, mezi začátkem a koncem vodopádů musíte použít milý, ale pomalý vláček. Ale i takový pořádek má své výhody. Na okruhy mezi vodopády například mohou i lidé na vozíčku a mysleli tu i na nevidomé.

Možná člověku přijde veškerý ten komfort až nedůstojný v té divočině, ale před takovými vodopády je třeba mít se na pozoru. Přes tu krásu byste tam asi spadnout nechtěli.