Ve sportu je nejdůležitější všeobecný rozvoj, tvrdí Krpálkův trenér Lacina. Děti postrádají pohyb, dodává

Petře, není na vás moc brzy? Váš bývalý trenér Zdeněk Kasík kdysi prozradil, že si rád přispíte...

Ne ne, zvládl jsem to dobře. O mě se to povídalo, ale to bylo v době, kdy jsem dělal vrcholově sport. Nemyslete si, že naši současní sportovci si rádi nepřispí. Já jsem se tomu dříve nebránil a bylo to na mě vidět, tak jsem měl takovou přezdívku. Za těch 30 let se toho ale hodně změnilo.

Co je to vlastně judo?

Judo je úpolový sport, to znamená sport, kde překonáváme odpor našeho protivníka. Cílem je soupeře v boji v postoji hodit na zem, nejlépe na celá záda, to pak zápas končí před časovým limitem. Nebo se dá vítězství dosáhnout v boji na zemi, když ho udržíme po dobu 20 vteřin předepsaným způsobem pomocí nějaké techniky. Anebo že ho uškrtíme, či upáčíme loketní kloub.

Takže teď jste vyjmenoval ipon, je to tak?

Ano. A stejně tak v boji na zemi, pokud to je těmi způsoby, jak jsem vyjmenoval, tak zápasník vyhraje také na ipon.

Vazari, to je něco podobného, ale nečistým způsobem?

Přesně tak.

Proč se říká, že judo je více než sport?

Je to kvůli hodnotám, které judo nabízí. Já vidím tři hlavní hodnoty.První je komplexní rozvoj judistů, protože náš trénink probíhá na tatami a máme obrovské možnosti tréninku. Můžeme dělat gymnastiku, pádovou techniku, sportovní hry. Judista potřebuje být silný, vytrvalý, rychlý, obratný. Další, čemu se naučí, je sebeobrana. První bod je ale komplexnost.

Čtěte také

Cenu Gutha-Jarkovského za sportovní výkon loňského roku získal Lukáš Krpálek

Druhým bodem je to, že judo může dělat úplně každý. Máme závodníky rozdělené dle váhových kategorií. V reprezentaci máme 155 centimetrového a 65 kilogramů vážícího Davida Pulkrábka a na druhé straně obrovského Lukáše Krpálka, který má 115 kilogramů. Je jedno, jestli je zápasník hubený, vysoký, silný a široký, ale jde o to, jak si každý přizpůsobí ten způsob boje a techniky a jak dokáže přelstít soupeře. Krpálek se v současné době připravuje v Japonsku a volal mi a říkal, že jeden ze soupeřů na mistrovství světa bude Japonec Noboru Saito, který má 170 kilogramů, ale je extrémně šikovný. Když jsou lidé objemní, tak to neznamená, že nemohou dělat sport. Judo je jeden z mála sportů, kde se takoví lidé mohou prosadit.

Tam se to ale nemíchá? Ale když máme Lukáše Krpálka se 115 kilogramy, tak ten může zápasit se 170kilovým Japoncem.

Ano, když je to kategorie plus 100 kilogramů, tak tam už je to jedno.

Judo je původně japonský bojový styl. Jaký je dnes rozdíl oproti původnímu judu?

Víceméně není. Judo vymyslel profesor Jigoro Kano a hlavním cílem bylo rozvíjet samuraje v boji ve chvíli, kdy ztratí svoji zbraň. Aby přežili. Profesor Kano systematizoval soubory technik, jak se ubránit soupeři, který má zbraň. Techniky zůstaly dodnes, protože jsou účinné, a postupem času se z toho vyvinulo sportovní judo.

Ještě jste k tomu chtěl něco doplnit?

Ano, ještě tu třetí hodnotu juda. Tím je výchovná stránka. Judo nás učí především úctě a respektu k ostatním. Všichni víme, že se judisté navzájem klaní, když přichází do tělocvičny, na žíněnku, když si berou na cvičení soupeře, tak se pokloní a po zápase to samé. Ve vztahu k nám nás učí sebeovládání, sebedůvěře a odvaze.

To tedy v dnešní době není málo, učit něco takového...

Ono se to jakoby neučí, ale v průběhu dlouhodobého procesu je to svázané s tréninkem, s obsahem a s odolností. Když něco umíme, tak s tím přirozeně přichází sebedůvěra a sebevědomí.

Když se vrátíme v minulosti, jak vy jste se dostal k judu?

Byl jsem takové malinké, nevyvinuté a nevýrazné dítko. Rodiče říkali, co s tím, tak mě přihlásili na judo, mě se moc neptali, takže jsem začal chodit a postupně se to nějak vyvinulo a skončil jsem až nahoře.

Na koho vzpomínáte a kdo vás formoval k cestě za úspěchy?

To mluvíte o senseích, to jsou naši trenéři. Pro mě byl nejvýznamnějším senseiem trenér Zděnek Kasík, ten mě formoval na sportovním Gymnáziu Nad Štolou, ten mi dal nejvíc. Pak trenér Michal Vachun, současný viceprezident Evropské unie juda a jedna ze světových ikon juda.

Co jste si od nich vzal?

To, co mě naučili a jakým způsobem mě vedli, bylo hledat techniky, které jsem si přizpůsobil ke svému boji. Potom jsou to hodnoty, o kterých jsem mluvil, úcta, respekt, spolupráce a vzájemné posunování se nahoru.

Vy máte technický stupeň šestý dan, úchop máte levý a oblíbenou techniku osotogari. Co si pod těmito pojmy představit?

Začal bych úchopem. Máme dva standardní, buď doprava, anebo doleva. Jedna ruka se drží při úchopu vpravo za rukáv, druhá za límec, nebo za krkem. A když je to vlevo, tak pravá ruka na rukávu a druhá na límci.

Když stavíme taktiku na závodech, tak je to významné, protože potřebujeme vědět, jak se náš soupeř drží a dělá techniky. Naštěstí v době videa se to dá načíst. Pak jsou ale závodníci, které načtete, ale je vám to stejně k ničemu.

A co jsou to dany?

Rozdělujeme stupně technické vyspělosti, to jsou kiu, to mají mladší závodníci. Je šest pásků odstupňovaných podle barev. A pak jsou stupně mistrovské vyspělosti, těch je deset. Prvních pět pásků je černých, pak jsou tři červeno-bílé a pak devátý a desátý. To má pouze několik judistů na světě.

Takže vy jste poměrně vysoko, když máte šestý dan?

Poměrně ano, judo dělám 40 let, tak jsem si to tak nějak zasloužil.

Jak se člověk dostane k tomu progresu?

Začal bych u toho kiu. Děti chodí na trénink, připravují se a probíhá specializace a učí se techniky. Ty techniky jsou napasované na věkové kategorie, děti se je učí postupně, snaží se je na závodech aplikovat. Současně se učí, aby je dokázaly dobře a správně předvést. Pokud složí zkoušky, tak se posunují v těch technických stupních.

Takto je to i u těch danů, u mistrovských stupňů. Tam je to ale těžší, jsou tam soubory chvatů, které se nazývají katy, to už má své japonské rituály a za to jsou pak ohodnoceni vyšším technickým stupněm. Když pak jste jako já trenérem Lukáše Krpálka a ten vyhraje olympijské hry, tak vám Český svaz juda udělí za odměnu jeden z danů. Když někdo dlouhodobě provádí nějakou činnost, tak mu může Evropská unie juda udělit také dan.

A co je ta vaše oblíbená technika osotogari?

Jak se to jmenuje česky, nevím, ale je to podražení nohou zezadu. Chvatů jsou desítky, judo může dělat úplně každý a každý chvat vyhovuje jiné postavě. Lidé, když se učí techniky, tak je pro ně třeba nějaká technika vhodnější, jde mu lépe, tak u ní zůstane a nadále ji rozvíjí k dokonalosti. Cílem je shodit soupeře, který se brání, to je samozřejmě nejtěžší.

Vaše jméno je spojeno především s Lukášem Krpálkem, který se teď připravuje v Japonsku. Jak to vlastně probíhá ta příprava?

Tenhle pobyt v Japonsku na univerzitě je trochu hašení požáru. Po olympiádě v Tokiu měl Lukáš zasloužené půlroční volno a v lednu, když pak naskočil do přípravy, tak na něj v kempu v Paříži spadl obrovitý Teddy Riner a trochu mu pochroumal rameno a žebra a vyřadil ho na tři měsíce z tréninku.

Pak už to vypadalo, že se Lukáš dostane do hry, ale poškodil si sval tricepsu, takže nemohl trénovat naplno. Vzhledem k mistrovství světa ta příprava byla omezená a museli jsme zařadit pořádný kemp, aby se dostal do formy.

Je mu už 32 let a tělo je opotřebované, už to všechno stárne, ale na druhou stranu on svůj sportovní život prožil bez zranění, chyběl snad jen jednou. Až teď v pokročilejším věku to na něj přišlo.

Říkal jste, že Lukáš už je velký kluk a nepotřebuje vás tam mít v přípravě a trénuje sám. Jaké principy tréninku má zažité?

Na univerzity jezdíme proto, že je tam dostatek sparingu. Potřebujeme se prát s různými soupeři a s různými styly. Jeho úkolem je to tam absolvovat, aby si jeho tělo přivyklo na zápasový režim. Potřebuje se dostat do technik, aby mohl skórovat.

To jsou důvody, proč jezdíme do Japonska. My judisté jsme v podstatě jediný sport, který se schází v masovém měřítku. Jsou kempy, kde je dokonce 500, nebo dokonce světový rekord je 1100 judistů na jednom místě. A je to kvůli potřebě toho variabilního tréninku. V českých podmínkách si uděláme dobrý trénink, ale pro naše nejlepší to nestačí.

Mistrovství světa začíná příští týden a je to jedna z možností, jak se kvalifikovat na olympijské hry v Paříži. Co je vše potřeba k tomu, aby se zápasník na hry kvalifikoval?

Ten kvalifikační klíč se dělá podle světového žebříčku. Jsou různé levely turnajů, každý je nějak obodovaný a sportovci se snaží získat body tak, aby byli nad čarou. Z každého roku se počítá šest turnajů, první rok se vydělí dvěma, a poslední rok jsou stoprocentní body. Z toho se pak sestaví žebříček a buď postoupíte, nebo ne.

Světový rekordman

Lukáše Krpálka máte ve svých rukou od jeho 17 let. Jakým prošel za tu dobu vývojem?

Když přišel do Prahy, tak jsme věděli, že je to velice talentovaný závodník. On dostal ohromný otisk juda, které ho zformovalo sportovně i po osobnostní stránce. Zrovna z něho ta pokora a sebevědomí vyzařuje.

Je to obrovská vnitřní síla. Kdo sledoval jeho zápasy tak viděl, že do toho jde srdcem, dokáže zvrátit i pro jiné prohrané zápasy a díky tomu si všude podmanil publikum. Za jeho projev a za to, jakým způsobem se chová.

Je to vyslanec tohoto sportu?

Ano, ale i ze sportovního hlediska je Krpálek vlastně světový rekordman. Nikdo na světě nedokázal vyhrát kontinentální mistrovství, mistrovství světa a olympijské hry ve dvou váhových kategoriích.

Jak vzpomínáte na ty zážitky? Říkal jste, že dokáže i prohraný zápas zvrátit svoji vnitřní silou?

On nerad prohrává a bojí se prohry. To ho žene při závodech i při tréninku. Je to sportovec, kterému tělo dovolilo trénovat více než ostatním a to ho dostalo nahoru. Souvisí to s jeho pracovitostí, protože trénoval hodně a byl pracovitý.

Nejstrašnější pro mě byl první zápas na olympiádě v Riu, kde vyfasoval nejméně oblíbeného zápasníka Fonsecu – ten vypadá jako krabice, ale je neskutečně silný a rychlý. Ten Fonseca dokázal Lukáše hodit a Lukáš to pak zvrátil 20 vteřin před koncem zápasu a já už jsem si říkal, že pojedeme domů. Naštěstí pak dokázal skórovat a úplně vyčerpaného Fonsecu dodělal.

Jak můžete ještě zápas ovlivnit jako trenér, když už se zápasí? Když to třeba srovnáme s fotbalem, tak trenér může ty hráče dirigovat. Děje se to i při judu?

Na židli už toho moc nezachráníme. Máme dovolenou koučovat jen v momentě, kdy je zápas přerušen, jinak musíme mlčet. To už jsou jen krátké pokyny, povzbuzování. Závodník je tak vtažený do zápasu, že to mnohdy ani neslyší.

Většinou večer načítám videa snažím se pochopit, jak to soupeři dělají a snažím se to zápasníkům ukázat. Snažím se najít klíčové body stylu soupeře a samozřejmě slabiny. Touhle cestou se pak snažíme jít.

Jsou tam prostory pro improvizaci?

Závodník se nesmí soustředit na to, co soupeř dělá, ale musí to vědět a dávat si na to pozor. Kdybyste nehlídali Jaromíra Jágra, tak vám nasází x gólů. Tohle je potřeba hlídat a současně se prát tak, jak jsem to natrénoval. a to zrovna Lukáš dokáže. Dá do toho sebe a udělá z toho pak zlaté výkony.

Bude příští týden na tom mistrovství světa někdo podobný, jako byl v Riu ten Fonseca?

Určitě mu bude chtít porážku vrátit Guram Tušišvili, jemuž Lukáš vyfoukl zlato na olympiádě v Tokiu, protože Tušišviliho předtím dvakrát porazil. Pak tam bude sice mladý, ale 170kilový obr Saito, ten je velice šikovný. Naštěstí budou chybět Rusové, ti jsou pro Lukáše nepříjemní a nesedí mu.

Bude tam takových pět až šest velmi zajímavých soupeřů. Navíc přichází generace mladých. Lukáš není stoprocentně připraven, ale má obrovské zkušenosti, které nasbíral za 12 let ve vrcholovém sportu a doufejme, že to ustojí a že si s tím poradí.

Akademie pro děti

Lukáš Krpálek otevřel svoji akademii. 800 metrů čtverečních, které naskýtají neuvěřitelné možnosti. Pojďte nám ji představit.

Začal bych tou halou. Sportovní hala Rokytka v Hloubětíně má 3000 metrů čtverečních a my máme jednu třetinu vyčleněnou pro judo. To jsou neuvěřitelné možnosti a k tomu to jméno Lukáš Krpálek. Kdo jiný by si měl založit judistickou akademii.

Já tam dělám takového hlavního metodika a hrozně moc se na to těším. Dělal jsem 20 let reprezentačního trenéra a v lednu jsem odstoupil a stal se asistentem. Jako závodník jsem prošel celým systémem sportu přes oddíl, sportovní škola, středisko vrcholového sportu, reprezentace. To jsem prošel jako závodník i jako trenér.

Po 40 letech v judu se cítím, že se nádoba znalostí naplnila a kam jinam ty zkušenosti vylít než do Krpálkovy akademie. V Japonsku je to tak, že staří senseiové chodí trénovat mládež, protože prošli celým vývojem sportu. Když postavíme cokoliv na špatných základech, tak to nebude mít dobrý výsledek. Mám pocit, že bych tyto věci mohl dát dohromady.

Jaký je rozdíl mezi Lukášem Krpálkem tenkrát a dětmi dnes? Vy tam budete mít možnost děti rozvíjet, dávat jim všeobecný přehled a pohyblivost. V čem to je, že jsou na tom děti dnes pohybově špatně?

Uvědomujeme si, že děti nechodí ven, že jsou pohybově negramotné, i když ne všechny. Děti sportovců jsou na tom lépe.

Teď tu máme spoustu ukrajinských dětí a jakmile přijde Ukrajinec na trénink, tak je ihned mezi nejlepšími. Ty děti jsou o několik levelů jinde než naše.

My se vůbec nezaměřujeme na vrcholový sport, chceme jít všeobecnou cestou a chceme rozdělit rekreační judo a k tomu dát výkonnostní judo.

A víme, jakou má vývoj sportovce strukturu. Nechceme se zaměřovat na dvanáctileté šampiony, mě z pohledu rodiče nezajímá, jestli bude mít moje dítě ve 12 letech medaili, mě zajímá, co ho kdo naučí. Pokud ho naučíme, co by měl umět, tak by si v pozdějších letech mohl na medaili opravdu sáhnout. Předčasná specializace je k ničemu.

Jestliže se bavíme o výkonnosti v dorosteneckém věku, tak tam je potřeba začít co nejdříve, pak budete mít výsledky ve starších žácích a v dorostu. Jestliže chceme mít úspěšné lidi, zdravě sportovně vybavené a mít výsledky v juniorských a seniorských kategoriích, tak se říká, že je jedno, kdy se sportem začnou.

Klíčovým momentem je začít všeobecným rozvojem a následně aplikovat specializaci. Když jsme se o tom bavili s Lukášem, tak říkal, že mám pravdu, že on sám začal dělat judo ve 13 letech. Skifařka Mirka Knapková začala s veslováním v 17 letech, Roman Šebrle hrál fotbal a na atletiku přešel, až když byl teenager.

My z juda víme, že kdo byli dobří v mládežnických kategoriích, tak se neprosadili, a o těch našich olympionicích jsme dříve nevěděli.

Já jsem se začal prosazovat nejdříve v juniorech, pak až v seniorech. Když jsem se pak dostal na olympijské hry, tak o mně vyšel článek, že člověk „nobody“ jede na olympijské hry.

Člověk měl možnost zkusit si všechno a nebyl pod tlakem, když se mu formuje osobnost, že?

Určitě. Chodil jsem na sportovní školu, trénovali jsme ve vysokém objemu. Rodiče si myslí, že když dají dítě dvakrát týdně hodinu na kroužek, tak je vyhráno. Děti ale potřebují 18 až 20 hodin řízených i neřízených aktivit týdně, což se vůbec neděje.

Vylezl jsem z multisportu a ze zákonitostí dlouhodobého vývoje sportovce a na tom to chceme založit. Všeobecný rozvoj. Víme, že na sportovní mistrovství je třeba 10 až 12 let tvrdé práce. Pro nás je dětský trénink učební proces a výuka úsilí.

Jestliže chceme něčeho dokázat, tak musíme dělat věci naplno. Chceme být každý den lepší. Nechceme se soustředit na medaile, ale jsem přesvědčen, že vedlejším produktem ty medaile jsou.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík