Vánoce v zákopech a vězení. Vojáci zpívali, vězni vařili pudink a malovali svým dětem obrázky
Vánoce chceme prožít s bližními, v bezpečí, v teple, světle a hojnosti. Touží po tom i miliony lidí na Ukrajině, kteří čelí nemilosrdným ruským útokům. O šťastných Vánocích s rodinou, stromečkem a dárky snily i statisíce vězňů nacistických a komunistických vyhlazovacích a pracovních táborů, bojovníci na frontách 2. světové války.
Jak slavili Vánoce na celách, samotkách? Co vězni zažívali a jak se s těžkými chvílemi vyrovnávali? Vojáci zpívali v zákopech koledy, političtí vězni na cele vařili pudink a malovali svým dětem obrázky. Příběhy 20. století přináší silné úryvky ze vzpomínek pamětníků na těžké, dojemné a dramatické Štědré večery.
Redaktoři Paměti národa zdokumentovali za rok 2023 dalších tisíc výpovědí pamětníků. Podpořte jejich projekty pro základní a střední školy, staňte se členy Klubu přátel paměti národa. Děkujeme.
Elegantní krvavý Štědrý den politického vězně na Rovnosti
Ivan Kieslinger se narodil roku 1928. Když mu bylo dvacet let, komunistický soud ho poslal na šest měsíců do vězení za rozšiřování protikomunistického samizdatu Svobodný zítřek. Za účast na nepodařeném protikomunistickém převratu v květnu 1949 dostal 16 let kriminálu.
V prosinci 1949 si ho bachaři v jáchymovském lágru Rovnost vyhlédli a „trénovali“ na něm způsoby fyzického trestání vězňů. Ivan utrpěl dlouhodobá vážná zranění: nekontrolovatelný třes rukama, nervové záškuby celého těla a epileptické záchvaty.
Ivan Kieslinger vyprávěl: „Mlátila mě celá služba asi osm nebo deset hodin. Ukazovali si, jakým způsobem se má fackovat: ‚Podívej, musíš mít zaťatou ruku v pěst a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!‘ Samozřejmě nohy taky. Byl jsem zutej a zmlácený nohy pendrekem nebo něčím jiným. Už jsem to prakticky nevnímal.
Nakonec mě hodili na korekci. Korekce byla nevytápěný dřevěný dům z prken. Byl prosinec v Krušných horách, všude sníh. Prkna nepřiléhala, takže v místnosti byla závěj. Hodili mě tam rozbitého, moc jsem nevnímal, chvílemi jsem byl v bezvědomí. Domlácený jsem takto prožil Vánoce. Nejelegantnější Štědrý den v životě,“ popisuje Ivan Kieslinger začátek 50. let v táboře Rovnost. V roce 1954 ho propustili ze zdravotních důvodů.
Dobrodinci poslali na Vánoce do Terezína bochník chleba
Petr Erben se narodil roku 1921 v Ostravě do židovské rodiny jako Petr Eisenberg. Dne 30. září 1942 ho nacisté deportovali do ghetta Terezín. Tisíce lidí zde umíraly zimou, na nemoci a hladem. Petr Erben riskoval život, když tajně napsal dopis přátelům v Ostravě.
Moták se podařilo dostat ven, aniž by ho zachytil táborový cenzurní úřad. Pan Erben pro Paměť národa vzpomíná: „24. prosince, Štědrý večer, a já dostal pozvání ráno přijít na komandaturu! Ajajaj, takže oni chytli ten dopis. Neměl jsem šajn, kam jdu. Věděl jsem, že v té budově probíhají výslechy, nevěděl jsem, že tam je i pošta. Tak jsem šel a dostal balík a v něm bochník chleba! Tak 50–60 centimetrů v průměru.
Říkal jsem si, co s ním budu dělat?! Byly Vánoce. Deset kluků na cimře. Tak jsme ho rozdělili na deset kusů, a měli jsme Vánoce, Štědrý večer, a sežrali jsme ten bochník,“ vyprávěl dojatě pro Paměť národa Petr Erben, který se na konci září 1944 objevil mezi těmi, co byli dále deportováni z Terezína do Osvětimi.
Zázrakem přežil. V létě 1945 se vrátil do Prahy, jeho blízké nacisté povraždili. V roce 1948 se svou budoucí manželkou Evou emigroval do Francie, odkud odešli do Izraele. Pracoval ve stavebnictví a s rodinou žili v Aškelonu. Zemřel 5. dubna roku 2017.
Gestapáci zatkli tatínka u vánočního stromečku
Jana Urbanová se narodila roku 1937 v Teplicích, s rodinou vyrůstala v Oseku. Její otec byl židovského původu a matka křesťanka. Během okupace její tatínek přes protižidovská nařízení dál pracoval ve své ordinaci, léčil své pacienty. Na Štědrý den roku 1940 si pro něj přišli gestapáci.
Jana si pamatuje štědrovečerní drama: „Přijelo auto, tátu odvedli. Nevěděli jsme kam, odvezli ho. Pro mě to jsou první dětské zážitky – vánoční stromeček, plačící máma, všude po bytě nepořádek, protože udělali i prohlídku. Nakonec mě odvedla naše paní bytná, abych neviděla plačící mámu, abych nebyla v tom bytě. Vzala mě k sobě, ukázala mi krásný vyřezávaný betlém, a to jsou moje první dětské vzpomínky. Krásný betlém a maminka pláče.“
Tatínek byl po nějakém čase propuštěn, rodina židovského lékaře se však musela přestěhovat a za pár let byla Jana s tatínkem předvolána do transportu do Terezína. Matka s mladším bratrem Ivanem se do konce války před deportací skrývali. Jana i její tatínek koncentrační tábory přežili. Na konci války v ghettu vypukla epidemie skvrnitého tyfu, její tatínek se jako lékař staral o nemocné a sám se nakazil, i toto přežil. Rodina se po válce shledala a vrátila se domů.
Uměl sedět. Na Vánoce vařil pudink
František Čuňas Stárek o sobě říká, že uměl takzvaně „sedět“. Věděl, jak si získat respekt spoluvězňů i bachařů a jak najít skuliny ve vězeňském režimu.
Komunisté ho zatkli v roce 1989 a odsoudili na dva a půl roku za publikování samizdatového časopisu Vokno. Ve vězení nebyl poprvé – už v roce 1976 strávil po procesu s The Plastic People of the Universe půl roku ve vazbě.
Tentokrát si trest odpykával v Horním Slavkově. Vánoce si se spoluvězni zpestřovali vařením pudinku z pašovaného mléka, zpěvem koled a hraním na kytaru, kterou si vyrobili z dřevotřísky, násady na lopatu a drátů vypletených z ocelového lana.
Tichá noc na bojišti
Ján Bačík se narodil roku 1917 na Slovensku v dnes již neexistující obci Parižovice. Přes Polsko se dostal v roce 1939 do Francie, stal se vojákem cizinecké legie, po pádu Francie se přesunul přes Gibraltar do Británie.
Na podzim 1944 se stal zástupcem velitele tankové čety Československé samostatné obrněné brigády, která obléhala francouzský přístav Dunkerque, vzpomíná: „Byl Štědrý den 1944. Představte si, nikdo ani nevystřelil. Ticho. Úplný klid. Němci byli od nás asi 800 metrů v zákopech.
Najednou o půlnoci, to byl doslova šok, koukáme a oni vylezli ze zákopů. Beze zbraní. Udělali kroužek a začali zpívat německé koledy. No a naši kluci byli pohotoví hned ke všemu. Tak také vylezli a začali zpívat české koledy. Říkám vám, nepadl jediný výstřel. No a druhý den Němci stříleli jak blázni,“ popisuje Ján Bačík.
Schovaným dětem na Vánoce přinesli jídlo
O dramatickém Štědrém dnu roku 1944 vyprávěl pro Paměť národa i Michal Kohutič, který 24. prosince 1944 promrzlý ležel v otrhané uniformě kdesi na východní frontě ve stodole a se spolubojovníky se opíjel fasovanou vodkou. Vedle na slámě porodila mladičká maminka zdravé děťátko. Jeden z vojáků se v noci vypotácel na záchod a šlápl na minu.
Židovské děti Eli a jeho sestra Ester v roce 1944 ukrývali v horách před transportem do koncentračního tábora. Nejvíc se báli cizích lidí, aby je neudali. Jakýsi horal je ale našel a na Štědrý den jim donesl chleba.
Malovánka pod stromeček
Političtí vězni v komunistických věznicích psali láskyplné motáky svým manželkám a dětem, malovali obrázky, marně prosili bachaře o návštěvu. Děti vyhlížely z okna, jestli se náhodou nevrací domů. Petr Záleský seděl několik let ve vězení za šíření protikomunistických básniček. Na Vánoce 1958 z věznice svým dětem namaloval obrázek se slovy: „Posílám malovánku pod stromeček.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
