Vánoce v Afghánistánu odepíšete, říká britský veterán. I když přišel o nohu, za své kamarády bojuje dál
Vojáci nasazení v zahraničních misích musí trávit Vánoce daleko od svých blízkých. Někteří se k nim už nikdy nevrátí, pro jiné už svátky nikdy nebudou takové jako předtím. Platí to i pro Angličana Matta Fishera, který přišel v Afghánistánu o nohu. Těžké zranění přitom utrpěl právě o Vánocích. Teď se účastní charitativního pochodu na pomoc ostatním veteránům.
Jedenatřicetiletý bývalý pěšák Matt Fisher mi ve svém domku nedaleko Londýna ukazuje sportovní, ultralehkou protézu. Pak vyhrne nohavici a já tak mám možnost prohlédnout si i tu obyčejnou, každodenní. Venku na chodníku by člověk nepoznal, že před ním jde válečný invalida s nohou amputovanou pod kolenem.
Mattův život se navždy změnil na hlídce v afghánské provincii Helmand 26. prosince 2009. „Dostali jsme se pod palbu, a když jsem opustil naše stanoviště, kulka mi proletěla pod kotníkem,“ vypravuje s tím, že v té chvílí si ani neuvědomil, že mu způsobila ničivé zranění chodidla a vytrhla spoustu drobných kostí.
„Když na vás někdo střílí, slyšíte takové prasknutí a bouchnutí. Přesně tohle jsem slyšel. Až na to, že to druhé prasknutí byla moje kost. Věděl jsem to okamžitě, i když jsem skoro nic necítil. Jen jsem vnímal tupé žuchnutí, když mi kulka roztrhla botu,“ vzpomíná.
Bota na památku
Matt se zničehonic natáhne někam za sebe a najednou drží v ruce svoji vojenskou botu, kterou mu zpětně poslali kamarádi z čety. Memento vzdáleného konfliktu má rozříznuté tkaničky, to když Mattovi botu po zranění stahovali. Zřetelně jsou vidět místa, kudy kulka prolétla.
Více než rok se lékaři snažili příslušníkovi 3. pěšího pluku nohu zachránit, ale protože Matt Fisher nemohl pořádně chodit, zvolil přes naléhání rodiny dobrovolnou amputaci.
Popíjíme s Mattem pivo a bavíme se o všem možném, včetně Vánoc, které klepou na dveře. V bojové linii prý voják svátky z mysli v podstatě vytěsní.
„Když je člověk ve válce, moc vánočního veselí tam nezažije. Byly pokusy vytvořit na předsunuté základně v Afghánistánu jakž takž ducha Vánoc. Ale jste na dost příšerném a nebezpečném místě a navíc bez rodiny, tak Vánoce prostě v duchu odepíšete a věříte, že to snad příště vyjde,“ popisuje Matt. Jeho rodina v Anglii na tom musela být podobně.
Tisíc mil Spojeným královstvím
Matt se ani po amputaci nevzdal sportu a má za sebou dokonce prestižní newyorský maraton. S pěticí dalších válečných veteránů loni ušel – nebo spíš prý protrpěl – tisíc mil napříč Spojeným královstvím. To už v barvách charity Walking with the wounded, se kterou je bývalý voják, dnes stavitel filmových kulis, spjatý dodnes.
„Naše charita vybírá peníze na to, aby se váleční veteráni mohli vrátit do práce. Používá peníze na rekvalifikace a různé kurzy, aby někdejší vojáci mohli znovu sehnat zaměstnání,“ vysvětluje zraněný veterán.
Je mnoho případů, kdy lidé odejdou z armády a dostanou se do potíží. Ať už jsou zranění, nebo ne. „Mnoho z nich přijde o rodinu, o střechu nad hlavou. Často v tom hraje roli alkohol nebo posttraumatická stresová porucha,“ přibližuje Matt. „Naše vánoční kampaň se konkrétně týká pomoci veteránům, kteří nemají domov.“
Zpátky domů na Vánoce
Matt Fisher nechce, aby jeho osobně a jeho kamarády lidé během charitativních pochodů Walking home for Christmas a jiných podobných akcí litovali a soucitně plácali po zádech. Ani netvrdí, že všichni britští vojáci nasazení v cizině jsou hrdinové.
Chce jen svou troškou přispět k tomu, aby někdejší příslušníci ozbrojených sil získali po těžkém zranění znovu důstojnost a nezávislost na státu. Nejen o Vánocích.
