V sedle slavného achaltekínského koně

Ve stájích hlavního ašchabádského dostihového závodiště vládne polední siesta. Koně po tréninku odpočívají, do tichého přežvykování jen občas zazvoní vyspravovaná podkova a dohady stájníků, co ten který vraník potřebuje. Z kójí na mě spokojeně pokyvují hlavou hnědáci, ryzáci, plaví hřebci i zlatavé klisny. Všichni patří k proslulému plemeni Achal-Teke, kterým se Turkmenistán pyšní tisíce let.

"Naši achaltekínští koně jsou známí po celém světě. Jako plemeno se objevili před spoustou let. Jsou příbuzní s arabskými plnokrevníky," říká mi jeden ze stájníků.

Trenér Saša v zaprášeném tričku mi na dvoře předvádí nejcennější zvířata. Ptám se ho, čím jsou právě turkmenští koně tak pozoruhodní. "Achaltekínští koně se od ostatních plemen liší v mnoha ohledech - číslo jedna je srst," vysvětluje mi padesátník Saša. "Vidíte? Mají tenkou kůži a jemnou srst. Byli vyšlechtěni v poušti a dobře snášejí horké klima. Ve vedrech vydrží dlouho bez vody, traduje se, že až sedm dní," doplnil

"Dokáží urazit obrovské vzdálenosti, od 160 do 200 kilometrů na jeden zátah. Pro Turkmeny, kteří putovali z místa na místo, byli jejich koně vším a lidé se podle toho ke zvířatům také chovali," připomíná Saša nomádskou historii svých předků a pomáhá mi do sedla vysokého bělouše.

Sedla jsem na koně, který se jmenuje Degděre, je mu 16 let a je to jeden z vrcholových turkmenských závodních koňů, kteří dosáhli velkých úspěchů.

Šestnáctiletý hřebec zjevně cítí, že návštěva z české kotliny nomádské předky nemá, a tak nejdřív stojí jako zařezaný. Teprve po chvíli se pomalu vydáváme kupředu. Saša mi s úctou v hlase vysvětluje, jak si Turkmeni na achaltekínských koních cení především dobrých vlastností, jako je vytrvalost a věrnost.

Vztah Turkmenů k jejich zvířecím druhům ostatně ilustruje i historie ze sovětských dob, kdy se v jednu chvíli populace šemíků scvrkla na něco málo přes tisícovku. Když sovětské úřady kvůli nedostatku potravin nakázaly hromadné porážky, všichni místní odmítli koňské maso pozřít.

Zapálený výklad přerušují až opodál přihlížející šéfové hipodromu. Rázem je jasné, že ani prastarému plemeni se - jako ostatně všemu tady v jednom z nejuzavřenějších a nejautoritářštějších režimů světa - nevyhne politika.

Jak mi Saša říká, když se ke mně opět připojuje, stejně jako za všechno i za rozvoj sportovního jezdectví, nové stáje a jízdárny jsou Turkmeni vděční výhradně svému prezidentovi, který - jak se dozvídám - pravidelně usedá na koňský hřbet každý týden a upevňuje tak svůj vztah k národu a národa k sobě.

Většina Turkmenů už ho dnes v bohulibé činnosti nemá šanci následovat. V zemi oplývající pohádkovými zásobami ropy a zemního plynu hrají prim auta. Pro ty, kdo si cestu ke koňům přeci jen najdou, možná však sedlo zůstává jednou z posledních možností, jak si udržet aspoň nějakou svobodu.