V rakouském Irschenu vsadili na bylinkovou turistiku
Žijeme v době farmářských trhů, agroturistiky, bio výrobků a ekologického zemědělství. Naši předkové by asi kroutili hlavou. Vždyť objevujeme něco, co už dávno znali. Najít rozumný kompromis mezi návratem k přírodě a moderním životním stylem nebývá vždycky snadné. V rakouské vesnici Irschen se jim to však podařilo. Prohledali staré kroniky a zjistili, co všechny chalupy v obci spojuje – bylinky.
Korutanský Irschen je jedna ze stovek alpských vesniček, které jsou přímo kýčovitě krásné, a to vždy podle stejného mustru. Za opravenou kostelní věží se tyčí zasněžené štíty, tráva je dokonale zelená, krávy na stráních absolutně fotogenické a z oken domů visí muškáty. Jenže když tady zastavíte na návsi a vystoupíte z auta, do nosu vás kromě čerstvého vzduchu praští ještě něco jiného – neobvyklého.
Ta příjemná vůně je rozmarýn. Ne že bych měl tak trénovaný nos. Je to napsané na cedulce vedle křižovatky. A protože ve vesnici nejezdí skoro žádná auta, je to zřejmě nejvoňavější křižovatka na světě. V Irschenu mají takových míst hned několik.
Anette Oberreiterová z obecního úřadu vypočítává, kde všude se ve vesnici vlastně bylinky pěstují. Je to opravdu skoro na každé zahrádce. Bylo to tak odjakživa, ale teprve nedávno se místní rozhodli udělat z bylinek turistickou atrakci.
„Začátkem 90. let jsme přemýšleli, jak bychom se mohli jako vesnice profilovat, co nás charakterizuje. A zjistili jsme, že si skoro každý doma na zahrádce pěstuje bylinky a že je pak lidé i prodávají. Rozhodli jsme se tohle bylinkářství trochu sjednotit. Pozvednout. Dnes už máme kromě kamenného obchůdku také internetový obchod a bylinky na objednávku rozesíláme,“ říká Anette Oberreiterová.
Farmářka Jana Pistoriusová je původem z východního Německa. Přímo na dvoře svého statku má bylinkový obchod. V dřevěné světnici to voní po všech možných bylinkách
„Tohle je asi náš nejběžnější produkt – máta. Skladuje se ve velkých sudech. U máty, stejně jako u ostatních bylinek, je důležitá šetrná sklizeň a co nejrychlejší, ale přitom postupné sušení. Listy si tak zachovají barvu i všechny důležité látky,“ vysvětluje majitelka bylinkářství a ukazuje mi bylinkovou sůl, kterou tady také vyrábějí. „Máme několik druhů. Oblíbená je sůl se slunečnicovými semínky. Má jemnou, praženou chuť.“
A co dělají bylinkáři teď v zimě, kdy alpské zahrady přikryje několik metrů sněhu? „Máme pořád co dělat,“ nenechává mne na pochybách farmářka. „V zimě se bylinky míchají a posílají zákazníkům. Kromě toho vyrábíme třeba bylinkové polštářky na spaní.“
Lidé v Irschenu se však bylinkám nevěnují jenom z čisté romantiky. On to taky může být dobrý byznys. Na celém projektu bylinkové vesnice se podílí asi stovka lidí. Podle odhadů z roku 2005 přináší bylinková turistika a příjmy z prodeje do vesnice 100 tisíc eur ročně. To se to pak místním hezky usíná na jejich levandulových polštářcích.
