V daleké Brazílii buší česká srdce
Jak jste oslavili státní svátek? Každoroční připomínka vzniku samostatného Československa je možná pro mnohé vítaným dnem volna, kdy jen relaxují a nabírají síly do dalších pracovních dnů. Jsou však lidé, pro které je tento den tak důležitý, že neváhají urazit i stovky kilometrů, jen aby si připomněli, že jsou původem Češi. Jak se slaví 28. říjen v krajanském spolku v brazilském Săo Paulu?
Sál vilky v klidné čtvrti největšího jihoamerického města zaplnilo několik desítek Čechů i Brazilců, většinou Čechobrazilců. Někteří přijeli i 400 kilometrů.
Píseň Já jsem muzikant… se svými žáky secvičila Petra Mocová, která tu vyučuje češtinu. Pro některé je to téměř nepoznaný jazyk, kterým mluvili jejich pradědové a prabáby. Nebo jsou to Brazilci, co se učí česky třeba kvůli své lásce a dokazují, že se tak těžkého jazyka nebojí.
Tance na moravské, české i slovenské písně byly hlavním bodem programu oslavy 28. října. Taneční skupinu Slávie vede Dagmar Štruncová Fernandes. „Dřív se tancovalo na besedě. Potom jsem začala s jiným tancem z Moravy, kterému jsem dala jméno Danuška, protože to je moje jméno. Tím to začalo. Každý rok děláme jeden, dva nebo tři tance podle toho, jak to jde,“ usmívá se.
Paní Dagmar mnoho tanců sama vymyslela. Dřív to nebylo zrovna lehké. Kroky a tance se okoukávaly z fotografií. Po listopadu ’89 se to však změnilo, protože krajané mohli přijet a ve Strážnici si natočili na video studijní materiál.
Češi, ale i cizinci tancují v krojích, které už toho hodně pamatují. Krajané se v Săo Paulu začali sdružovat v 70. letech 19. století. Dnešní sídlo spolku, kde se pořádají slavnosti, celý týden se vyučuje čeština a hostily se návštěvy včetně prezidentských, se podařilo koupit díky pomoci několika českých emigrantů, kteří dokázali v Brazílii vydělat velké peníze.
Současný prezident Česko-brazilské kulturní unie José Hlavnička je rád, že i v dnešní době nadšenci tradice stále udržují – tance, zpěv i českou kuchyni. Už to však není co dřív, kdy krajany stmeloval odpor proti komunistickému režimu a to, že často ani neměli kontakt se svými blízkými v Československu.
„Mladí potomci Čechů, kterým je dnes dvacet, třicet, jdou raději do klubu nebo baru a zatím ještě nevědí, proč by měli spolek udržovat, aby zůstal i pro další generace,“ říká José Hlavnička.
„My staří vymíráme. Mladí k tomu už přeci jen nemají takový poměr jako my. Ale jak vidíte, rádi přijdou. A líbí se jim to, to je zajímavé. A když se někdo dostane do republiky, jsou nadšeni,“ komentuje jedna z duší spolku, Helena Novotná.
José Hlavnička možná i proto začal pátrat po Češích v Săo Paulu podle jmen v telefonním seznamu. Našel tak prý asi padesát českých synů i vnuků, kteří vůbec o Spolku nevěděli.
Místní si navíc oddychli, že česká vláda nakonec i přes šetření nezrušila generální konzulát v největším a nejdůležitějším brazilském městě. Často se na něj obrací Brazilci, kteří objeví české kořeny a chtějí v Česku studovat, podívat se tam nebo by tam chtěli na nějaký čas žít. Život dnes je zkrátka globální.
Důkazem je i vedoucí tanečního kroužku a choreografka Dagmar. Jede za svým manželem do Číny. Už vybrala svou nástupkyni nebo nástupce? „Guliherme. Je Brazilec, ale má to hrozně rád. Má opravdu české srdce,“ svěřila se.
Guilherme vypráví, že ho přivedl kamarád André, potomek Čechů. Jen se podívat. Dagmar ho ovšem přemluvila a jemu se to tak zalíbilo, že už tancuje české a moravské tance osm let. A rozhodně nepřestane. Tak si přejme, aby naše tradice, jazyk a vůbec český duch ve dvousetmiliónové Brazílii dál zůstávaly.
