Ukrajinští Krymští Tataři se s ruskou anexí poloostrova nesmířili. Svým krajanům pomáhají, jak se dá
Muslimští Krymští Tataři nežijí jen na Krymu, ale jedna z komunit se usadila i na jihu Ukrajiny, v těsné blízkosti poloostrova. Z několika ospalých vesnic v okrese Geničevsk se dnes stala rušná pohraniční zóna. Zdejší Krymští Tataři proto pomáhají krajanům, kteří kvůli různým potížím utíkají z anektovaného území a angažují se také při hlídání hranice.
Než se vůbec začneme ptát, musíme tady ve vesnici Strelkovoje zasednout ke stolu, pojíst čebureky – smažené pirohy plněné masem – a popít kávu. Taková je krymsko-tatarská tradice.
Deportace a perzekuce
Svůj příběh nám vypráví Enver Achmetov. Jeho rodina pochází z centrálního Krymu, a také na ni tvrdě dopadlo Stalinovo opatření, kdy v květnu 1944 nechal sovětský vůdce vyvézt celý dvěstětisícový národ do střední Asie. Enver se vrátil jako jeden z prvních.
„Přijel jsem v roce 1978 na Krym, byly tam prázdné domy, ale nám v nich nedovolovali se usídlit. Na letišti jsem se dozvěděl, že tady Krymským Tatarům dovolují zůstat, tak jsem se sebral a jel sem,“ vzpomíná.
Zůstat mu povolili, jen když bude dělat těžkou práci na vinici. Od místních se posléze dozvěděl, co se dělo během deportací. Na zdejší krymskotatarské obyvatele se prý zapomnělo, a tak se to sovětská tajná policie, jak panu Enverovi vyprávěli pamětníci, rozhodla vyřešit jinak.
„Byly tu tři vesnice, všechny jejich obyvatele naložili na prámy, celkem na tři lodě. Odvezli je na moře, kde je utopili. Ty, kteří plavali ke břehu, pak postříleli, aby se nikdo nic nedozvěděl,“ vypráví.
Ukrajina nesmí krmit ruské okupanty
Ruskou invazi na Krym pan Enver sledoval s velkým znepokojením. Anektované území má tři kilometry od domu a netají své obavy, když vidí, že ji z ukrajinské strany chrání jen pár letitých obrněných transportérů, zatímco ruská armáda z druhé strany ráda předvádí celé baterie dělostřelectva.
Hranici pomáhají hlídat i krymskotatarští dobrovolníci. „Všichni, kteří tu slouží, pocházejí z Krymu. Jsou to aktivisté, kteří nemohli prostě jen tak sedět, a tak vše nechali na místě a přijeli sem,“ říká zástupkyně velitele uskupení Asker Arifa Vojvilinová.
Dobrovolníci kontrolují, aby se na Krym nedostávalo ukrajinské zboží, aby Ukrajina nekrmila ruské okupanty a aby sem nepronikali separatisté.
Pomáháme, jak můžeme, říká imám
Centrální vesnice Novoalexejevka je poslední železniční stanicí před hranicí Krymu. Končí tu vlaky z Kyjeva a přesedá se na taxíky, které jediné smějí jezdit přes hraniční stanoviště.
Novoalexejevka je ale také místem, kde hledají první pomoc ti, kteří z různých příčin museli z Krymu odejít.
Skromné útočiště poskytuje běžencům také imám zdejší mešity Husajn: „U naší mešity máme místnost, původně to měla být školní třída, ale dnes tu žije několik lidí, kteří byli z Krymu vyhoštěni. Pomáháme jim, jak můžeme.“
Svět na nás nesmí zapomenout
Populace Novoalexejvky se tímto způsobem zvětšila od jara 2014 asi o pětinu. „Po ruské anexi Krymu to bylo asi 500 lidí. Jsou to ti, kteří se tam z různých příčin necítí bezpečně,“
dodává krymsko-tatarská místostarostka Gulnara Bekirová.
Ona stejně jako všichni další oslovení Krymští Tataři z Geničevského okresu ale stále věří tomu, že současný stav je jen dočasný, že Krym se vrátí zpátky Ukrajině a uprchlíci budou moci zpátky domů.
Jen je prý potřeba, aby na ně svět nezapomněl.