Tyfus je strašně těžká nemoc. Příběhy žen, které přežily epidemii v ghettu Terezín

29. březen 2020

Prožíváme těžké dny, v nichž si člověk, vyřazený ze svého běžného rytmu, omezený ve svobodě, vržený do existenční nejistoty a vzdálený od blízkých, jen obtížně uchovává naději.

Výpovědi, které natáčíme pro Příběhy 20. století, jsou často nebo spíš většinou o hodně těžkých osudech – a nový pořad není jiný. Snad je tedy dobré hned na začátku připomenout, že ta svědectví, kterých už jsou v archivu Paměti národa (pametnaroda.cz) tisíce, jsme vždycky vnímali a vnímáme jako posilující.

Snímek z nádvoří Sudetských kasáren, ve kterých vznikla Československá státní pomocná nemocnice v Terezíně

Život ve 20. století byl komplikovaný, pro mnohé bolestivý, plný krutosti a nespravedlnosti – a lidé, kteří s námi mluví, se museli vyrovnávat s věcmi, které většina z nás nezažila a snad ani nezažije. Proto jejich výpovědi v mnoha ohledech dodávají sílu: neukazují jen utrpení, ale také lidskou vytrvalost, laskavost, obětavost, schopnost jít dál a nacházet v žití smysl, i když se zdá, že už to téměř nejde.

V nových Příbězích 20. století uslyšíte vzpomínky tří dam – dvě pracovaly celý život jako zdravotní sestry, třetí je lékařka. Spojilo je ghetto Terezín, v neposlední řadě tyfová epidemie, která tam propukla (už podruhé) na sklonku nacistické okupace – v dubnu 1945.

Chtěla jsem být lékařkou

„Tyfus je strašně těžká nemoc. Čtrnáct dní o sobě nevíte, máte vysoké horečky, ztrácíte smysly. Lidé, kteří tyfem onemocněli, většinou umřeli. Já jsem měla veliké štěstí, protože do Terezína přijeli v transportu dr. Orlík a dr. Dubský, kteří jako jediní z tamních lékařů skutečně poznali skrvnitý tyfus. Každý ho znal z knih, ale oni měli přímou zkušenost a věděli, co s ním. Ujali se mě a i s těmi mrzkými lékařskými prostředky mě zachránili,“ vzpomínala Edita Kosinová na svou zkušenost z posledního jara nacistické okupace.

Malá Edita Kosinová

Narodila se jako Edita Spieglerová v prosinci 1921 v Brně. Její otec se jmenoval Leopold, byl sportovec, spolu s bratrem provozoval malou karosárnu a obchodoval s jízdními koly a automobilovými součástkami. Edita měla mladšího bratra Petra, matka Charlotta zůstávala s dětmi v domácnosti. Mluvili německy, byli asimilovaná rodina – o svém židovství se Edita dozvěděla až v roce 1938. Po okupaci přišli Spieglerovi o všechno. Museli se vystěhovat z domova do společné domácnosti se dvěma dalšími rodinami, v prosinci 1941 byli jedním z prvních transportů deportováni do právě zřízeného ghetta.

Edita po čase získala práci jako ošetřovatelka v improvizované infekční nemocnici – práci jí nabídla přítelkyně, která působila v židovské samosprávě (plně podléhající nacistickým příkazům): „Řekla mi: ´Když tam půjdeš, bude tvoje rodina chráněna před zařazením do transportu na Východ.´ Tedy jsem se okamžitě přihlásila. Navíc jsem snila o tom, že se stanu lékařkou, tak jsem si myslela: sestra, to je taky dobré. Otevřeli malou nemocnici, číslo L317, na rohu náměstí.“

Edita Kosinová

Práce byla těžká a během Editiny první služby zemřelo jedenáct pacientů: „Ze začátku tam byli hlavně pacienti s enterididou nebo například s encefalitidou, kterou jsem také dostala. V roce 1943 byla první epidemie břišního tyfu a to bylo velice náročné. Měli jsme málo léků a primitivní vybavení, dělali jsme třeba krevní transfuze tak, že dárce krve ležel vedle pacienta, a my jsme tu krev předávali stříkačkami. Nebyla jiná možnost, snažili jsme se dělat, co jsme mohli. Byla to náročná práce, bylo nás málo, jen čtyři sestry na přibližně sto pacientů. Lékaři se střídali, a byli skvělí, skutečné kapacity.“ Sestry i lékaři byli pochopitelně všichni z řad terezínských vězňů, svezených z několika evropských zemí.

Edita Kosinová (Spieglerová) také vzpomíná na těžká rozhodnutí, která se v dnešní době mohou neznalému člověku jevit jako krutá. Z Terezína odjíždělo čím dál víc transportů na Východ, lidem bylo jasné, že deportace neznamená nic dobrého, ve druhé polovině roku 1944 už mnozí věděli, že na konci cesty jsou lidé vražděni v plynových komorách: „Když jsme zjistili, že do transportu jsou zařazeni zdraví známí, dokázali jsme je vyměnit, poslat místo nich nemocné, o kterých jsme věděli, že stejně umírají, že už nepřežijí víc než týden. Bylo to sice kruté, ale zemřeli by stejně. Mysleli jsme, že zachráníme alespoň nějaké mladé, a to se snad povedlo, někteří lidé pak i dalším transportům unikli.“

Edita Kosinová

V květnu 1944 museli do transportu i Editini rodiče, bratr Petr s přítelkyní s nimi odjel dobrovolně – nikdo z nich nepřežil. Od dubna 1945 začaly do ghetta přijíždět tzv. evakuační transporty, v nichž nacisté deportovali před blížící se frontou polomrtvé vězně z různých koncentračních táborů. V Terezíně tak ke stávajícím téměř 20 tisícům lidí přibylo 15 tisíc dalších zubožených a nemocných.

Brzy byl zaregistrován první případ skvrnitého tyfu, od něhož se odvinula epidemie. Onemocněla i Edita – a osvobození ghetta prožila v horečkách: „Vůbec jsem o sobě nevěděla. Jen jsem blouznila, měla jsem vysoké teploty a bylo mi strašně zle. Pamatuju si jen, že jsem slyšela hlasy a jeden říkal: ´Už jí nechte, stejně do rána nedožije. Nemá smysl do ní něco píchat, léky jsou potřeba pro ty, kdo mají naději. A jiný hlas oponoval: ´Ještě to zkusím.´“

Edita Kosinová dostala po tyfu ještě těžký zánět kvůli nedostatečné desinfekci. Přežila – a po válce pracovala téměř celý život jako zdravotní sestra. Zemřela v roce 2018.

Dopisy od otce

Raja Engländerová, svatba s Milošem Jiřím Žádníkem v roce 1979

Sovětští vojáci dorazili do Terezína 8. května 1945. Osvobození ghetta zažila Raja Žádníková, která se narodila roku 1929 jako Engländerová a do ghetta byla deportována spolu s rodiči. Už v roce 1943, při první epidemii, onemocněla tyfem.

Vzpomíná na nemocnici, byla to prý nevlídná místnost, bývalé skladiště bez jediného okna, pouze s umělým osvětlením, přirozené světlo pronikalo jen skrz prosklené dveře. Její otec Artur Engländer se tehdy rozhodl dceru „zaměstnat“, aby neklesala na mysli – a Raja dodnes uchovává německy psané dopisy, které si s otcem vyměňovali.

Kromě školních úkolů jí otec psal, jak připravuje loutkové divadlo, že maminka Růžena se již uzdravuje z nemoci, chválí dceru za pěkné výkresy, které mu posílá, vedle toho ji upozorňuje na chyby v německém pravopise.

Raja Žádníková v roce 2019

Raja líčí, jak se s otcem viděla přes zavřené prosklené dveře, blíž k sobě nemohli. „Proč brečíš? Vždyť už ti ta matematika jde,“ říkal přes sklo. O matematiku mu jistě nešlo – Raja se uzdravila a dodnes je přesvědčena, že jí k tomu pomohlo právě otcovo počínání, dopisy a úkoly, které jí dodávaly sílu a přivedly ji na jiné myšlenky: „On mi doslova zachránil život tímhle originálním způsobem.“

Artur Egländer zahynul v Dachau. Rajina matka Růžena Engländerová zůstala v ghettu i po osvobození, aby pomohla s péčí o osiřelé děti. Raja byla v květnu 1945 odvezena na zotavenou na zámek Štiřín, kde zorganizoval pomoc pro přeživší Přemysl Pitter, ale spolu s kamarádkou utekla, protože chtěla studovat. Stala se lékařkou, více než 50 let pracovala v pražském Ústavu pro matku a dítě.

Česká pomocná akce

Antonie Málková se studentkami v roce 2013

Dne 4. května 1945 přijela do Terezína dobrovolně pomáhat skupina lékařů a sester z tzv. České pomocné akce. Skupinu vedl pražský epidemiolog Karel Raška.

Do ghetta a Malé pevnosti, kde byla nacistická věznice, se o pár dní později vydala pomáhat i tehdy dvaadvacetiletá zdravotní sestra Antonie Červenková, později provdaná Málková: „Jelo nás asi dvanáct, ale zůstali jsme jen čtyři. Tu hrůzu člověk viděl, až když tam došel.“ Zdravotníci dorazili do Terezína před Sudetská kasárna, v nichž sídlila provizorní nemocnice, před budovou ležela hromada nábytku a dalšího vystěhovaného, či spíše vyházeného vybavení.

Zdravotní péči organizovala vrchní sestra z pražské Bulovky, která Antonii přidělila místnost se zhruba třiceti pacienty. V budově ani v okolí netekla voda, záchody byly přeplněné, když někdo zemřel nebo odjel s příbuznými, přibyl na jeho místo další pacient. Antonie Málková vzpomínala:

Antonie Málková

„Nejdřív jsem šla do toho haraburdí na dvoře a vytáhla jsem velký hrnec, železňák, Ten jsem dala na pokoj, aby tam nemocní mohli v noci chodit na záchod. Tyfové stolice strašně kvasí, tak jsem to ráno vždycky s někým, kdo byl trochu schopnější, vynesla. Vzala jsem to za jedno ucho, plný hrnec. Sem tam jsem lidem dávala obklady nebo nějaký prášek.“

Situace se postupně lepšila, ale i Antonie onemocněla (nikoli tyfem, dostala zánět žil). Terezín opustila po několika týdnech, i ona v příštích desetiletích pracovala jako zdravotní sestra. Na sklonku okupace a v týdnech po osvobození zemřelo v Terezíně v důsledku epidemie 1500 vězňů. Zahynulo několik desítek židovských zdravotníků, čtyři členové České pomocné akce a také zdravotníci ze sovětské armády. Osvobozené ghetto zůstalo v karanténě do konce května 1945.

autor: Adam Drda
Spustit audio