Tudy prošla válka. Reportáže Martina Dorazína z míst, které válka změnila k nepoznání
„Tři a půl týdne jsme prožili bez spojení se světem.“ Obyvatelka Mariupolu vyvázla z ruského obklíčení živá a zdravá
Ukrajinský Mariupol vypadal před rokem jako normální přístavní město. Za touto fasádou se ale množily obavy z příštích dní. Jak se ukázalo, obavy byly oprávněné a Mariupol se stejně jako Buča, Hostomel nebo Irpiň u Kyjeva stal jedním ze synonym barbarské ruské agrese. Zpravodaj Českého rozhlasu na Ukrajině Martin Dorazín zažil poslední dny svobodného Mariupolu, tehdy všichni ještě doufali. Poslechněte si reportáž.
Rok ve válce
Unikátní svědectví o konfliktu na Ukrajině. Čtyřdílné vyprávění, na jehož počátku byly telefonické hovory Jana Pokorného a Martina Dorazína.
„Slavíme Den usmíření, poprvé v Mariupolu s celou Ukrajinou a našimi spojenci. Chceme ukázat, že Ukrajina jsme my. Vzpomínám si, jak nás v roce 2014 v Doněcku separatisti bili za to, že jsme chodili s ukrajinskou vlajkou a stužkou,“ vzpomínala organizátorka poslední ukrajinské manifestace v Mariupolu Diana Bergová.
Čtěte také
„Mlátili mě i mé přátele a nebylo možné tam dál zůstat, ale Mariupol je město, které k nám nepustí Mordor ani žádné – promiňte mi to slovo – Rusáky. K útoku nedojde, a pokud ano, ukrajinská armáda nás ochrání, věříme a děkujeme našim vojákům, spojencům, a dokonce i našemu prezidentovi, který vyhlásil tento svátek. Slavme proto Den usmíření! Sláva Ukrajině!“ dodala paní Diana.
Diana Bergová se pokusila dodat optimismu několik stovkám Mariupolanů, kteří se sešli před majestátní budovou Činoherního divadla – toho, v jehož podzemí ruská bomba později zabila stovky lidí.
Doufali, že invaze nezačne
Na manifestaci dorazila i historička a docentka Mariupolské státní univerzity Olga Děmidková se svým ani ne tříletým synkem, beznadějně zamilovaná do svého města, kterým mě i s odborným výkladem provedla. Hledali jsme například lékárnu, kterou před příchodem bolševiků provozovali předci mého předčasně zesnulého kamaráda, novináře Saši Tolčinského, ale mám dojem, že jsme dům nenašli.
Mariupol zdevastovali bolševici a pak přišla druhá světová válka. Ani jedna z těchto pohrom ale nebyla pro město tak zničující jako ta, která Mariupol teprve čekala za pár dní. S Olgou jsme se pak potkali v Praze a nedávno v Kyjevě, kam se její Mariupolská univerzita přestěhovala.
Čtěte také
„V Mariupolu jsem zůstala až do 20. března a zažila jsem jeho blokádu. 24. února jsme všichni doufali, že velká válka spojená s masivní invazí nezačne,“ říká.
„Ve městě pak ale vypukla panika, blížily se exploze a množily se výpadky elektřiny i vody. Nějak to opravili, ale 27. února se všechno zhroutilo, zmizelo spojení a 1. března přestalo fungovat vytápění. Byla nám šílená zima a synkovi jsem musela navléct několik vrstev punčocháčů a kalhot.“
Absolutní blokáda
Olga Děmidková s malým dítětem, nemocnou mámou a nechodící babičkou se dlouho nemohla rozhodnout, jestli má z Mariupolu odjet. Nikdo je všechny odvézt nechtěl, a tak stála před Sofiinou volbou: koho z nich nechat v Mariupolu bez ochrany a péče, napospas okupantům a téměř jisté smrti.
„Tři a půl týdne jsme prožili v absolutní blokádě, bez jakéhokoli spojení se světem. Pak se ale mobil najednou rozsvítil a začaly mi přicházet esemesky s hrozbami: ‚Ukrofašistko, vzdej se, do konce života ti zbývá jen pár hodin.‘ Až když jsem se z Mariupolu dostala, řekli mi, že jsem se ocitla na ruském černém seznamu. Bylo tam 12 lidí, kteří s vojáky vozili humanitární pomoc.
Čtyři z nich zmizeli beze stopy a doteď je nenašli. Odjížděli jsme za ostřelování, maminku a babičku jsem ale vzít nemohla, k tomu bychom potřebovala další auto. 20. března už na naší ulici hořely domy a byli první mrtví.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
