Třicet let ho považovali za mrtvého
9. květen je v Rusku dnem velkých oslav. Lidé si připomínají konec války a poražení nacistického Německa ve velkém. Centrem Moskvy projíždějí tanky a všemožná vojenská technika, na domech vlají prapory, rozdělují se medaile a politici uctívají hroby neznámých vojínů. Na skutečné příběhy lidí, kteří za války v Rudé armádě bojovali a stejně ve velkém za ni pokládali život, ale jakoby se při tom všem pozapomnělo. Přitom mnohé osudy svými zápletkami dodnes berou dech.
Čtyřiaosmdesátiletý Vladimir Kaštanov hraje na harmoniku od dětství. Ve svém moskevském bytě má akordeony hned tři - ani jeden z nich s ním ale před pětašedesáti lety pouť po evropských frontách neabsolvoval. Jak mi vitální starý pán říká, dodnes vlastně tak trochu nevěří, že válku přežil.
Z fotografií a dokumentů, kterými listujeme, se pomalu skládá příběh, za nějž by mohl být vděčný nejeden hollywoodský scénárista. Mladého výsadkáře považovali v Rudé armádě třicet let za mrtvého, a to vše kvůli milostnému dopisu.
"13. dubna roku 1945 jsme dobyli Vídeň. Naše 104. divize tam dostala na deset dnů volno k odpočinku. Večer jsme chodívali ven, před rakouský parlament, hrával jsem na harmoniku. Jednou jsem nešel, napsal jsem tehdy dopis dívce, se kterou jsem se seznámil v Kaliningradu, a poprosil kamaráda - Alexeje Moroze, říkal jsem mu Ljoša, aby ho poslal. Jenže to už nestihnul, přišel rozkaz k dalšímu přesunu a letěli jsme na Prahu."
Tehdy dvacetiletý Voloďa tak znovu absolvoval stejnou proceduru jako mnohokrát předtím při výsadcích v Rusku, Bělorusku, Maďarsku či Rakousku. Letadlo shodilo jednotku do terénu kdesi za Prahou. Do města se ale Voloďa nikdy nepodíval, jednotka se dostala téměř okamžitě pod ostrou palbu.
"8. května roku 1945 jsem byl těžce zraněn. Pamatuji si minometnou střelbu, množství výbuchů. Probral jsem se až v provizorní nemocnici - ve městě Soběslav," ukazuje mi starý pán další fotografii. V soběslavské škole ležel více než měsíc. Čeští lékaři mu z těla vyoperovali 12 šrapnelů. A nakonec se splnil i jejich slib - po týdnech úplné slepoty začal znovu vidět na jedno oko.
"Na Československo nikdy nezapomenu. Znovu jsem tam spatřil světlo světa," směje se starý pán. Zpátky domů do Voroněžské oblasti v tehdejším Sovětském svaze se vrátil společně s bratrem, který si pro něj přijel do Maďarska. Po válce vystudoval Voloďa v Moskvě právnickou fakultu a po letech si ho také konečně našla odpověď na ztracený dopis. Překvapená dívka se ho ptala, proč před ní celá léta tajil, že je naživu, když jí všichni tvrdili opak. A až po dalších letech se dozvěděl, že celý zbytek jednotky včetně velitele si myslel to samé.
"Až po třiceti letech od konce války vyšlo najevo, že si kvůli tomu dopisu, který zůstal Ljošovi v kapse, všichni mysleli, že jsem zemřel já," říká Vladimir Kaštanov. S dívkou z Kaliningradu se už nikdy nesešli. Za manželku si nakonec vzal bývalou spolužačku Ninu, která mu psala dopisy do soběslavské nemocnice.
Před pár měsíci oslavili 60. výročí svatby, prozrazuje mi starý pán a bere do ruky harmoniku, se kterou si i letos půjde za dalšími veterány do jednoho z moskevských parků připomenout konec války a osudy, které se v ní protnuly.
