Těžký život italského gastarbajtra v Německu
V sobotu slavila Spolková republika Německo 60 let od svého založení. Za svůj hospodářský úspěch po druhé světové válce vděčí do značné míry stovkám tisíc takzvaných gastarbajtrů, kteří z nejrůznějších koutů Evropy přijeli vyřešit německý problém s nedostatkem pracovních sil. V první vlně zahraničních "posil" hráli prim Italové. Jejich sžívání s německou společností nebylo, stejně jako později v případě Turků, snadnou záležitostí.
Michele de Filippo jezdí už 21 let coby řidič autobusu u berlínského dopravního podniku. Říká, že mluví německy, myslí německy, chová se jako Němec, ale Němcem není. Do Berlína se společně s maminkou a starším bratrem přistěhoval na konci 60. let. Jeho otec, dělník z okolí jihoitalského Salerna, tam už nějakou dobu žil.
"Můj otec neuměl číst a psát. Vydal se na cestu do Německa jen s takovou cedulkou. Myslím si, že tehdy dokonce zabloudil a dostal se omylem do Reutlingenu. Otec vždycky někoho za pět, deset marek poprosil, aby nám napsal do Itálie dopis nebo nám taky občas zavolal," uvedl Michele de Filippo.
"První období v Německu bylo pro mého otce mizerné. Musel spát někde na zemi společně s ovčáckým psem, takže to tam pěkně páchlo. 'Tak pro tohle jsem zanechal rodinu a všechno v Itálii?' ptal se prý tehdy sám sebe. Jeho bratři, kteří žili v Německu o něco déle, mu vůbec nepomohli. Práci si musel hledat sám a nebylo to vůbec snadné," vzpomíná na neveselou dobu Michele.
Taky pro něj byly začátky v Berlíně více než krušné. Německy nerozuměl, oba rodiče chodili do práce a on trávil většinu času u jedné německé rodiny.
"Posílali mě třeba samotného do pro mě neznámého a nesrozumitelného světa, pro housky. Ani jsem pořádně nevěděl, jak se houska řekne. Netušil jsem, co mi říká prodavačka a ani jsem nevěděl, jestli se vůbec vrátím zpátky," vypráví Michele, který zažil taky drsné zacházení ze strany svých německých vrstevníků ze sousedství.
"Prostě přišli a jen tak mi jednu střelili a já vůbec nechápal proč! Zeptal jsem se: 'To je nějaká nová hra?' Samozřejmě mě to většinou taky pěkně bolelo. Nebo mě jindy vzali a hodili do kopřiv. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, jak to že je svět tak bezcitný. Děti jsou beztak mnohem krutější než dospělí..."
De Filippovi se nakonec v Berlíně ekonomicky "chytli". I slušný příjem ale pořád nestačil na realizaci rodinného snu, a sice vrátit se do rodné země, koupit pozemek a postavit dům. Rozhodnutí o návratu se tak pořád odsouvalo i s ohledem na školní docházku teď už tří dětí.
"Lidé v Itálii pak už měli taky často víc peněz než my v Německu. Někdy se nám kvůli tomu posmívali, že jsme odešli do ciziny a nic z toho nemáme. To si pak člověk samozřejmě říkal, že se nám celá ta 'štrapáce' a dřina v konečném efektu vůbec nevyplatily," vypráví Michele de Filippo.
"Ekonomické problémy ale nebyly to hlavní. Spíš zůstává vzpomínka na psychickou bolest," přiznává Michele de Filippo, podle kterého byli v 60. letech Italové v Německu bráni jako nemoc nebo virus. Ohledně předsudků se toho podle Micheleho nezměnilo moc směrem k lepšímu ani dnes.
"Němci nám paušálně říkají Ithaca, mafiosi, spaghetti, nebo prostě dodnes volají 'Hej Ty, Luigi...' Já na to: 'Já nejsem Luigi, ale Michele.' A oni jen: 'Ne, jsi Luigi, protože jsi Ital.' Ale to je pitomost, oni přece taky nejsou všichni Müllerové nebo Schmidtové," popsal.
Nebýt jako oni je prý hlavní důvod, proč Michele za celá ta dlouhá léta nepožádal o německé občanství. Návrat do Itálie po vzoru matky a sestry, ale nepřichází moc v úvahu. Na to, začínat v 46 letech zase znovu, je už trochu pozdě.
