Takhle vypadá kuchyně v základním táboře pod Čo Oju. Horolezci si na stravu nestěžují

29. září 2016
Naše kuchyně

Je to výprava, která se chce dostat na vrchol šesté nejvyšší hory světa Čo Oju. A to i s nevidomým horolezcem Janem Říhou. Jejím domovem je teď základní tábor. Jak to tam vlastně vypadá?

Jsou chvíle, kdy se člověku ze stanu prostě nechce. Otevřela jsem dvouplášťový stan, vykukuji ven, vidím tak nejdál k našemu společenskému stanu, který je od mého v základním táboře vzdálený řekněme tak 25 metrů.

V noci parádně sněžilo, takže je potřeba zbavit se sněhu na stanu. Teď přichází skvělá disciplína – nasoukat se do totálně zmrzlých bot. Tak jdeme na to!

Docházím k našemu jídelnímu stanu, ten stojí hned proti kuchyni. A přichází na další reportérovu radost po ránu – pohled na solární elektrárnu. Ono to sluníčko tam někde je, takže když solární panely pořádně očistím od sněhu a dobře nastavím, tak i když sněží, tak nějakou elektřinu z toho pro dnešní reportáž musím dostat.

Je před osmou hodinou, v kuchyni si většinou kuchař a jeho pomocník zpívají. K snídani odhaduji, že budou smažená vejce a ovesná kaše. Expediční kuchyně obsahuje dva plynové vařiče, na jednom neustále chybí horká voda, abychom ji měli, když bychom ji potřebovali.

Martin si ujasní, co dnes budeme vařit. „Problém je, jestli vůbec máme nějaké brambory,“ říká. Dodává také, že velký problém v Tibetu je, že kvalitnější jídlo se musí shánět v Káthmándú...

Naše zásoby

„Máme tady základní elementární věc, jako je rýže, některé typy pasty, kečupy, nejsme úplně nadšení z polévek z pytlíku, které se tady dělají, takže zkusíme udělat polévku ze sušeného hovězího… Ale kolegové říkají, že jsou tady od toho, aby lezli a ne aby se cpali, ale v principu to není tak špatné,“ dodává.

Špatně nám tady rozhodně není, i když na některé věci si tělo ve skoro šestikilometrové výšce prostě nikdy nezvykne.

  • Cestování
  • Zpráva