SERIÁL

3) Jeho obrazy stojí tisíce eur a jsou dlouhé několik metrů. On sám je přitom nikdy nevidí celé

Bez názvu; tužka, pastelky, fixy a propiska na papíře. Detail díla Oty Prouzy

Jeho obrazy mají hodnotu tisíce eur. Otu to nezajímá. Neví o tom, že se stal významným umělcem. O umění lidí s duševním onemocněním se veřejnost příliš nezajímá, v případě Oty Prouzy je ale podle znalců potřeba zbystřit. Ve svém žánru art brut je totiž světovou celebritou. Inspiraci hledá v popelnicích při procházce Rumburkem.

„Počkej, mám, tohle, dobrý, ne, dobrý,“ říká trhaně a trochu nesrozumitelně Ota po ramena ponořený do modrého kontejneru na okraji Rumburku. Vytahuje noviny, prohlíží obrázky a pak je zase hází zpátky. „Není nic, není nic,“ opakuje si pro sebe a dál pátrá. Působí sice poněkud neobvykle, když solidně oblečený člověk strká hlavu do kontejneru, pro Otu je to ale pravidelný rituál.  „Fotografie ho inspirují,“ vysvětluje ředitelka Domova pro zdravotně postižené v Brtníkách Ilona Trojanová.

Ota ale kreslí na malém stolku, nikdy nemůže obraz vidět celý, ani když ho dokončí.
Ivana Brádková, sdružení ABCD

Ota Prouza kreslí na úzké pruhy papíru a slepuje je do mnohametrových obrazů. Nejdelší mají i dvanáct metrů. Hlavními motivy jsou mosty, silnice, mrakodrapy, tedy městská civilizace nahlížená z ptačí perspektivy. „Ota ale kreslí na malém stolku, nikdy nemůže obraz vidět celý, ani když ho dokončí. Přitom kreslí dokonalé perspektivy. Zřejmě celou tu story obrazu má v hlavě. Fascinující,“ říká Ivana Brádková, která obrazy Oty Prouzy nabízí galeriím a sběratelům.

Ota Prouza hledá časopisy, kde se dá

Padesátník zbavený svéprávnosti svá díla tvoří v malém pokoji v Rumburku. Z časopisů vystřihuje obrázky a lepí je do deníků, které sám sešívá. To se prý naučil od řádových sester, které působily v ústavu Brtníkách ještě v 80. letech minulého století. „Podle mě mu deníky slouží jako navigační systém,“ myslí si Brádková.

„To nech bejt“

Při práci se Ota sklání těsně nad stolek. Má silnou oční vadu a je s podivem, že vůbec vidí detaily. Brýle ale odmítá. „To nech bejt,“ opakuje typickým trhavým hlasem oblíbenou frázi v situaci, která se mu nelíbí. Pražská mecenáška umění Dadja Altenburg-Kohl mu chtěla zaplatit operaci očí, to ale nakonec ředitelka ústavu Ilona Trojanová nedoporučila: „Nevíme, jak by to dopadlo a Otovi to takhle vyhovuje.“

Ota Prouza nemá žádné výtvarné vzdělání, obrazům nedává jména, ani je nepodepisuje. Neví, že to autoři dělávají. Píše a čte jenom s obtížemi. Podle Ivany Brádkové jeho kresby o to víc znalce fascinují. „Svým uměním se řadí mezi nejlepší světové tvůrce. Výtvarně, obsahově, formátově… prostě uchvacující,“ shrnuje.